Moudra z knih

Petrolejové lampy – Jaroslav Havlíček

Do její povahy se vkradl nebezpečný prvek: pohrdání uznanými autoritami, neúcta k mužům.

Duchamor

…že se jí změnila dcera. Změnila se jako všechny škole odrostlé dívky, které vylétly z hnízd a nadýchaly se cizího divokého povětří. Dětství z nich nadobro spadlo, v pohybech a v chování se zračila nebývalá jistota, za vztyčenou hradbou čela se skrývaly jakési vlastní, nepostižitelné myšlenky, vzpomínky na zážitky, s nimiž se nebude sdílet. Později si zvykla, že je matkou dospělé dcery.

Netušil, že se mu bude někdy bratr zdát tak odporný.

To, co uvnitř spatřila, věru nebylo pro chvostné dívenky devatenáctého století. Znala od dětství až příliš dobře život domácích zvířat a drůbeže na Malinově statku. Nemohlo být nejmenších pochybností o tom, že zvířata a lidé, lidé zrovna tak jako zvířata -

Její hruď byla prosba vší tísně, důkaz, že obraz lásky byl utkán jen na povrchu.

Slečinka se pánaboha ani trochu nebojí?

Po zkostnatělých mravů 90. let jako by byl zavál mladý vítr. Cosi se uvolnilo, cosi okřálo.

Stařenky v kostele shledávaly, že ďábel víc a víc svými chlupastými prackami obchvacuje svět. Vždyť takových neslušných písniček, hovorů, tanců jaktěživo předtím nebylo.

Skoro sedm let kvetly tyhle veselé výlety mládeže na obecní louku. Snad to bylo právě oněch sedm let mládí jedné mužské generace? Nebo spíš období určené trpělivostí obecenstva?

[Str. 132/133 nástup nové generace. Změny.]
Ještě maličko, a nastane čas, kdy otcové, kteří lopotně schraňovali po krejcaru, odevzdávají statky, živnosti a obce dětem, které z našetřených kapitálů začnou opatřovat nákladný pokrok.

Štěpka, novopečená manželka, již bylo sotva možno poprávu nazvat ženou, se s těžkými povzdech se pokoušela o spánek, který nepřicházel. Nemohla ovšem tušit, že muž po jejím boku zachovává nehybnou tvář jen s největším sebezapřením a že se mu koutky úst potají škubou zlomyslným a vítězným smíchem.

Snad tento odvážný a statečný bude žena.

Jakési příští zlé věci klíčely a rozrůstaly se v podzemí, ale zůstávaly posud skryty jako zrno pozdě zaseté.

…on však moudře mlčel a nedával na sobě nic znát jako světa zběhlý muž a jako kavalír.

Kdyby byla aspoň na chvíli zapomenuta strašlivá slova: můj, tvůj. Ani neodpovídají skutečnosti.

Cožpak nevíš, že lidé jsou chytřejší než ty?

Na statku je práce věčná. Kdo chce, může si jí nabrat podle chuti.

Radost je silnější, odedávna je silnější než smutek a starosti.

Str. 225 – tyran, a přeci jej lituje. O vině.
…nalezla ve svém ztýraném nitru místo pro soucit k mrzáku…

Rána byla chladná a svěží.

Střechýle. [Rampouchy]

Štěpka důvěřovala, důveřovala opět, čekalo ji tedy zas jedno nepříjemné překvapení.

Rozmazlené dítě také udeříme, zlobí-li příliš.

Ano, to je to, co jí scházelo, ocenění, odůvodnějí jejího místa na světě, byť jen strohé a zdánlivě nesmyslné.

Seznam knih

Svět podle Garpa – John Irving

Matka se zřejmě domnívala, že od té doby, co opustila Wellesleyovku, kopuluje, že by schvátila celý regiment. [její dcera]

Její kolegové odhalili, že se vůči nim cítí nadřazená. To neocení ani ten nejlepší kolega.

…má příliš měkké srdce anebo jí měkne mozek.

A mladší členové akademického sboru, kteří právě prodělali poslední světovou válku prohlašovali, že to dítě je celé nějaké tupě beztvaré jako bomba.

…chápala potřebu chlapců věnovat se bezmyšlenkovitě nějaké opětované fyzické činnnosti.

Na těch aristokratických dětičkách z těchto rodin skutečně jako by bylo něco zvláštního: vlasy jim stále pěkně držely a kůže nepukala.

Sport Garpovi vůbec nepřipadal jako relaxace. Garpovi vůbec nic nepřipadalo jako relaxace. Od samého začátku jako by před sebou viděl nějaký cíl, kterého nutno dosáhnout houževnatým úsilím (’Spisovatelé nečtou jen pro zábavu,’ napsal Garp.) Ještě před tím, než Garp věděl, že bude spisovatelem, nebo než věděl, čím vůbec chce být, nedělal zřejmě vůbec nic ‘jen pro zábavu’

MS: Fišer nedělá nic jen tak.

V jejich zápasnických sálech se necítil ani tak společensky nepatřičně, jako spíš měl dojem, že je tu nechtěný. Zdejší zápasníci ho toužili porazit daleko surověji.

[Pozn.: Radek v Zell am See 17.1.2004: Alice, smát se ti je mnohem nebezpečnější než tě skutečně zranit.]

Garp byl na samotářsky uzavřený život spisovatele připraven daleko líp než většina osmnáctiletých. Začínal už zdánlivě žít ve světě fantazie.

Heleně vyčítal, že mu málo odepisuje, což byla známka, že on jí píše až mnoho.

Nějak mu to zatím uniklo, asi díky vědomí, že tam může dojít kdykoliv.

S fantazií je to obtížnější než s pamětí.

Jen velice vzdělanému připomínala ruské povídky z 19. století, v nichž ústřední postava je nerozhodný váhavec a člověk v praktickém životě naprosto neúnosný, ale podle Garpova názoru dovedl Dostojevskij o takovou trosku vzbudit zájem.

Já potřebuju -vizi-, to mu bylo jasné. Obecný plán věcí, své vlastní vidění věci. Jednou to přijde, opakoval si…

Jen díky své živé paměti zůstávají mrtví věčně naživu; úkolem spisovatele je, aby si všechno představil natolik osobně, že jeho dílo nabyde takové živosti jako naše osobní vzpomínky…

Že si ji chce i -vzít-, protože sex prý člověk prostě potřebuje, ale zabírá mu hrozně moc času, když má stále plánovat, jak se k němu dostat.

Její půvab byl půvab barmanky, což zidná, že byla přitažlivější v noci.

Člověk roste jenom tím, že dojde na konec jednoho a začne něco jiného.

Lidská sexualita dělá z nejvážnějších našich úmyslů frašku.

Zjistil jsem, že se psaním je to takhle: člověk tomu může dát všechny patřičné přísady, věnovat tomu spoustu času i péče, a přesto se výsledek rovná nule.

[RF: lidé uchýlení k zemědělství.]

[Pozn.: Mají prej životnost deset let, psi. B. Fiš.]

Podle mého názoru je v moderních dobách buď všechno morální otázka anebo žádné morální otázky vůbec neexistují. Dnes buď nejsou kompromisy anebo jsou jenom kompromisy. Já se však nedám ničím ovlivňovat a jsem stále na stráži. Nelze přestat.

[309+ Sexuální případ (kap. 13) Jitka]

Dokázala si tak vehnat do očí slzy [způsobit bolesty], takže než dojela domů, nabyla opět pocitu čistoty.

Březen – měsíc zraněné země hojící v blaho.

[kap. 15 jedno brutální znásilnění. Já tě dostanu]

[RF: Ta kniha je hustá. Podruhé bych se smál asi u každého odstavce. Ano, je groteskní a absurdní]

Seznam knih

Komu zvoní hrana – Ernest Hemingway

A taky si nemysli o Anselmovi nic zlého. Je to křesťan. To je v katolických zemích veliká vzácnost.

A kdo ho dokáže pochopit? Já ne, protože to zidná odpustit.

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě. [By John Donne]

Seznam knih

Matka – Karel Čapek

Prosím tě, jak se můžeš tak hloupě ptát? [Otec na matku v Bílé nemoci]

Matka: Co vy víte., co je pořádek!
Kornet: Dát věci tam, kde byly.
Petr: Dát věci, tam kde mají být.
Matka: Ba ne. Dát věci tam, kde je jim dobře, ale tomu nerozumíte.

Otec: To víš, drahoušku, jsou už velcí a mají své vlastní zájmy, ne?
Matka: Ale já jsem měla vždycky jen jejich zájmy, rozumíš? Vy všichni, jdete jenom za svými věcmi, za svou ctí, za svým posláním, já nevím, za čím velikým, já tomu ani nerozumím. Ale já, já jsem šla jenom za vámi. Já jsem neměla jiné poslání než vás. Já vím, nebylo to nic velikého: jen se starat a milovat – Ale když jsem vám, pěti lidem, nesla na stůl mísu jídla, bylo to pro mne jako bohoslužba.

Ondra: Jenže u Toniho je to jako hašiš, maminko. Snít s očima dokořán, víš? To je chyba.

Jiří: No, víš, mami – ale nebudeš se na mne zlobit. Mně se totiž něco porouchalo na letadle, víš? To je to ale!
Matka: Jirko, tobě se něco stalo?
Jirka: Nic, mami. Opravdu, ani to vůbec nebolelo. Víš, mně se u letadla ulomilo křídlo – a tak, víš?
Matka: Jiří, ty přede mnou něco tajíš.
Jirka: nesmíš se zlobit maminko, ale já jsem se zabil.
Matka: Ty…ty..
Jirka: prosim tě mami, nerozčiluj se!
Matka: Jirko, ty jsi se mi zabil.

[Úžasné scény s dialogy, o matce. I love KČ]

Toni: Kornele [s hrůzou], jak se mohou lidé tak strašně nenávidět!
Kornel: Tomu ty nemůžeš rozumět, chlapče. Ty ses ještě nenaučil strašně věřit.
Toni: V co věřit?
Kornel: Ve svou pravdu. Nikdy by člověk neudělal za sebe, co udělá za svůj prapor.

Kornel: Odpusť, mami, já myslím na náš národ.
Matka: Jen aby se nic nestalo Petrovi.

Matka: Já už jsme poznala ty vaše veliké mužské povinnosti – ale abych je brala tak vážně jako vy, to nemůže nikdo žádat, Toni. Na to jsem příliš stará. Tisíce let stará, mé dítě.
Toni: …ale nech mluvit ji…vlast, a uvidíš…[vysvětluje svou touhu, své zaměstnání]

Seznam knih

RUR – Karel Čapek

Nic není člověku cizejšího než jeho obraz.

Seznam knih

Rameaův synovec – Denis Diderot

…a toho si zvlášť cením u geniálních lidí. Hodí se jen pro jedno; kromě toho už pro nic. Nevědí co je být občany, otci, matkami, bratry, příbuznými nebo přáteli.

Máme se jim podobat, ale nemáme si přát, aby toto plemeno zobecnělo.

Lidí je třeba; geniálních lidí ne.

Na vezdejší svět přišlo zlo vždycky skrze nějkého geniálního člověka.

Geniální lidé jsou odporní a dítě, které si při narození přináší na čele příznačnou známku tohoto nebezpečného daru přírody, mělo by být zardoušeno nebo vrženo do brlohu pobudů.

Nikdy nebudete šťastný, jestliže vás důvody pro a proti budou trápit stejnou měrou. Bylo by zapotřebí, abyste se rozhodl pro jedno a při tom zůstal.

Nebyl však přesto rozvratným občanem? Protože pohrdal špatným zákonem, nepovzbuzoval snad přesto střeštěnce, aby pohrdali zákony dobrými? [např. Sokrates]

Způsobil utrpení několika bytostem, které tu už nejsou, o něž se skoro vůbec nezajímáme. (…) Je to strom, který způsobil, že uschlo několik stromů stojících v jeho sousedství; který udusil rostliny rostoucí v jeho poli, ale povznesl svůj vrcholek až do oblak! Jeho větve se rozprostřely do dálky; poskytl svůj stín, aby si odpočinuli kolem jeho mohutného kmene, vydal plody, které se obnovují.

On: Jestliže však příroda byla příroda stejně mocná jako moudrá, pročpak je neudělala stejně moudrými jako velkými?
Já: Cožpak nevidíte, že takovým rozumováním zvracíte obecný pořádek a že by na světě nebylo výtečné nic, kdyby bylo výtečné všechno?

Tvé svědomí by vydávalo tobě samému svědectví o tvých přednostech.

Lidská důstojnost. Probudí se pro nic za nic. Jsou totiž jiné dny, kdy by mě to nic nestálo, abych byl jakýmkoliv způsobem podlý; v ty dny bych za grešli políbil malé Husové zadnici.

Je tvrdé být žebrákem, zatímco je tolik zámožných hlupáků, na jejichž útraty je možno žít.

O stercus pretiosum! [lat. Ó, drahocenný výkale!]

Jisté obecné zásady nevím jaké morálky, které mají v ústech všichni, ale kterými se nikdo neřídí.

Samo o sobě to není nic, ale nabývá to na ceně veřejným míněním.

Hlas svědomí je velmi slabý, když kručí v břiše.

Dělal bych, co dělají všichni zbohatlí žebráci; byl bych nejnestadatějším hulvátem, jakého kdy svět viděl.

…malým Katonům, kteří námi opovrhují ze závisti, jejichž skromnost je pláštíkem pro pýchu a jejichž střídmost je ctnost z nouze…

Cože! A bránit vlast? – Marnost! A sloužit přátelům? – Marnost! A co mít ve společnosti nějaké postavení a plnit povinnosti, které ukládá? A co pečovat o výchovu svých dětí?

Jsem ochoten na svou důstojnost zapomenout, ale z vlastní vůle, nikoliv na rozkaz někoho jiného. (…) Oba si tak počínáme, plazíme se jako červi, když nás nechají děůat po našem; ale vztyčíme se, když nám šlápnou na ocas.

Břicho je štědrý dodavatel ducha.

Lež, která nám lichotí, hltáme plnými doušky, a pravdu, která je pro nás trpká, pijeme kapku po kapce.

V životě jsem nepřemýšlel ani předtím, než jsme mluvil, ani přitom, když jsme mluvil, ani potom, když jsem domluvil.

Patří mezi figurky, které přímo volají po posměchu a šňupkách a které Bůh stvořil k nápravě lidí soudících podle vzhledu; jejich zrcadlo by je mělo poučit o tom, že je stejně snadné být důvtipný a vypadat hloupě jako skrývat pod duchaplným vzezřením hlupáka.

Za ztrátu nevinnosti jsme odškodněni ztrátou předsudků.

Z knih si vybírám všechno, co se musí dělat, a všechno, co se nesmí říkat.

V této chvíli jsem možná vaším šaškem; anebo možná jste vy šaškem mým.

Na malého zloděje se naplije, ale velikému zločinci není možno upřít jistou vážnost.

…potomků Abrahámových, kteří byli Otci věřících slíbeni v počtu hvězd… [židé]

V celém království jen jeden člověk kráčí; ostatní dělají taneční figury.

Líc medaile nebyl totiž nehoden jejího rubu.

Lidí je třeba! Nebuď prostřední! [parafrázoval Radek]

Seznam knih

Chrám Matky boží – Victor Hugo

Bylo to podruhé během půhodiny, co se vracel k životu. A proto si netroufal příliš na to spoléhat.

Et omnia in philosophia, omnes in philosopho continentur. Vše je obsaženo ve filosofii a všichni ve filosofovi.

Hombre. Člověk (šp.)

Přátelství? To je být si bratrem a sestrou; dvě duše, které se dotýkají, ale nesplynou, dva prsty na jedné ruce.

A láska? To je jako dvě bytosti, které jsou jedinou bytostí. Muž a žena, kteří splynou v anděla. To je nebe.

Čas hlodá, člověk nahlodává ještě víc. – Čas je slepý, člověk hloupý.

Podle prstu u nohy můžeš změřit obra.

Lomený oblouk (z křižáckých výprav)

Největší výtvory stavitelské jsou mnohem víc díla společenská než díla jedinců. Čas je architektem, lid zedníkem.

Pozn.: na str. 95 Paříž z ptačí perspektivy, popis a vývoj středověkého města. Např. omezení hradbami -> úzké uličky.

Ale poněvadž byl ve věku, kdy se iluze nahrazují opět jen iluzemi… (19 let)

Pastýř krásného stáda, sám ještě krásnější.

O jistých věcech mám jistý názor.

Jak je možo si představit, pokračoval páter Klaudius Frollo, že každý paprsek hvězdy je niť k hlavě některého člověka.

Credo in Deum. Věřím v Boha.

Z jeskyně sevychází jen se šedivými vlasy, ale vstupuje se do ní s vlasy černými.

Erras, amice Claudi! Bloudíš, příteli Klaudie!

Toho zabije ono. (Kniha zabije kostel, jako slovo mluvené to psané – jedna z myšlenek knihy)

Pozn.: Kamenná kniha – lidstvo do 15. století. Papír – lépe zpracovávatelnější -> více „staveb“ -> … -> více myšlenek a názorů, rozmanitejší.

Daidalos – vynalézavost. Orfeus – důvtip.

Pozn.: tak jak se vyvíjela svoboda tisku, tak se dříve vyvíjela (a vyvila) svoboda architektury. Projev myšlenek jen v architektuře -> tolik katedrál a dalších staveb. Pod záminkou, že buduje chrámy Bohu, vyvíjelo se umění ve velkolepých rozměrech.

Kdokoliv se tehdy rodil básníkem, stává se architektem. Pozn.: Do vynálezu knihtisku.

Následují výpisky, nikoliv přesné citace.

Stavitelství indické (kněz), egyptské (kněz), románské (kněz) vyjadřují teokracii, kastu, jednotu, dogma, mýtus, Boha.
Jejich sestry – fénické (kupec), řecké (republika), gotické (měšťan) – svoboda, lid, člověk.

Vše na str. 146.

Stavitelství = hlavní zápisník lidstav do 16. století <- trvanlivé. Rukopis ne. Vše je v něm zaznamanáno <- touha zaznamenat myšlenky.

15. stol. – kniha zabije budovu.

Knihtisk – největší vynález v dějinách; matka revolucí. Pozn.: symbolický had představuje rozum.

Tištěná myšlenka = nepolapitelná, nezničitelná, všudypřítomná -> úpadek architektury -> osvobození ostatních uměleckých odvětví (raffael, Michelangelo atd.). Chrám sv. petra v Říme – poslední původní výtvor a každé století a město má jeho kopii.

Zděšení a závrat sluhy božího nad zářným tlisem Gutenbergovým – kazatelna a rukopis se zalekly slova tištěného. Rozum sesadí z trůny víru.

Tisk zabije církev. Tisk zabije stavitelství (tj. způsob vyjadřování církve).

Konec výpisek, následují citace.

Pater Noster. Otče náš.

Osud je nutnost.

Spira, spera. Dmýchej, doufej.

Velká kniha, velké zlo.

Pozn.: Manu – v indickém bájesloví praotec lidstav, autor zákoníku pro brahmíny.

Jakýsi usmrkanec.

Okenní tabulka, jež oděluje všechny filosofy od pravdy.

Kdo si jednou sedne na medvěda, už se nikdy nebojí.

Vědomí, že jsme správně užili času, je jako správné a chuté koření jídla. Ano, věda mi byla v čím; byla mi sestrou a sestra mi stačila.

V tvář tichému záření věčné pravdy.

Co jsem spatřil, spatřili i jiní, a přeci ta podívaná nebyla pro lidské zraky.

To nebyla obyčejná dívka stvořená z trošky naší země, s nitrem jen chabě ozářeným dlikavým paprskem ženské duše.

Str. 260: Ano, od toho ne byl ve mně člověk, kterého jsem neznal. Zkoušel jsme všechny své léky: klášter, oltár, práci, knihy. Jaké bláznovství! Ach, jak dutě zní věda zní věda, kyž do ní v zoufalství vrazíme hlavou plnou vášně. Víš ty, co jsme od té chvíle viděl mezi sebou a knihou? Tebe, tvůj stín, obraz zářivé vidiny, která jednou přešla prostorem přede mnou.
Ale ten obraz neměl neměl už svou barvu; byl chmurný, skutečný, temný jako řerný kruh, který se zahnízdí v očích toho, kdo se nerozvážně zadíval upřeně do slunce.

Litovat, že nejsi králem, géniem, archandělem, císařem, Bohem, abys jí mohl složit většího otroka k nohám, ve dne v noci ji tisknout k náručí svých snů a svých myšlenek.

Nehladí ji však anděl, ale jako do kleští svírá ďábel.

A třebas se smuteční šay obnosily a vybledly, v duši zůstává černo.

Krásná, že by poblouznila arcibiskupa.

Katedrála byla útočištěm. Na jejím prahu končila veškerá lidská spravedlnost.

Láska, zdroj všech ctností člověka.

Krásná dívka, panenská lilie, tato číše cudnosti a slasti, k níž se sám neodvážil přiblížit rty bez zachvění.

Nepramení vaše dva prsy ve dvě černé lahve, z nichž budu ve dne v noci sát blauské víno.

Paměť je trýznitelkou žárlivých.

To je sprosté řemeslo pro filosofa.

Má-li člověk myšlenku, shledává se s ní ve všem.

Co jim závidět, pane arcijáhne? Sílu, výzbroj, disciplínu? Větší cenu má filosofie a nezávislost v hadrech. Jsem raději muší hlavou než lvím ocasem.

A pak, mám to štěsí, že tráví všechny své dny od rána do večera s geniálním mužem, tj. se sebou samým, což je velmi příjemné.

Vrabčí mozek.

Nepodařený náznak čehosi.

Nedochůdče, které si myslí, že chodí a přemýšlí.

Smrt, přechod z mála v nic.

Bude třeba kleští, abys porodil svůj nápad.

Illiteratus. Nevzdělaný.

Ó, jak je prostopášnost rozkošná po líci, tak je ošklivá a odporná po rubu.

Neburácejte hněvem nad tak nepatrnou věcí, jako jsem já! Veliký blesk Boží nebije do kapusty.

Bohužel nejsem příliš bohatý, to je pravda. Jsem dokonce trochu chudý.

Králové – mají uši jen na nohách.

Takový je život, často nás porazí naši nejlepší přátelé. (Džali, koza Gringoirova, pletal se mu pod nohy).

Co se na mně hanobí, to se na tobě vychvaluje do nebe.

Pro umučení Boží. (Příklad klení.)

Bolest kráčí vždy ruku v ruce s radostí.

Konečně, miluje-li muž ženu, není to jeho vina.

Zachmuřenější než matka sedící mezi prázdnou kolébkou a plnou rakví.

Zdá se, že okusiv astrologie, filosofie, architektury a všech pošetilostí, vrátil se k tragédii, která je ze všech nejpošetilejší.

Skončil také tragicky, oženil se.

Rozpadl se v prach.

Poznámka od R.: Romantismus, jeho vrchol, Hugo, tak dramatické a tragické a plné života…!

Seznam knih

Evžen Oněgin – A. S. Puškin

Pokrmu útěchy, běda, nenachází.

Svůj s lyrou marný spor.

Pověrečná znamení souhlasívají s city v duši.

De iure – uznáno soudem.

De facto – uznáno veřejností.

Chndra – splín.

Likéry vlastní značky Vševěd.

Aby jí nesetřela pel, dychtivost motýlů a včel.

Zvyk vede ke spokojenosti.

A doba jejich zralosti nás na onen svět vyhostí. [o vnucích]

Ve skrytu duše slastný pocit: čas lásky dozrával a procit.

A myslí za ně na odjezd. [o hostech]

Šum krve, tváře, oči planou.

Mělas přece milého…a…trápila ses pro něho?

Ne…víš, já…miluji… – Bůh opatruj Tě, moje dítě.

Můj velectěný čtenáři, milujte jednoduše…sebe.

Slova psaná do vody.

Svět je arénou individualit, které buď disponují, nebo je disponováno jimi. [Machiavelli]

Politik může k dosažení cíle páchat i zločiny, ale nikdy nesmí udělat chybu. [Machiavelli]

Člověk, který chce být za všech okolností dobrý, pohoří zcela mezi ostatními, kteří dobří nejsou. [via Machiavelli]

A možná, že by prožil všední
běh všelidského osudu:
Mládí by prchalo den ke dni,
nadšení zhaslo na nudu.
Život by poznal dokonale,
múzám by po svatbě dal vale,
pantofle navlík na nohy
a šťastně nosil parohy.
Klidně by spal, pil, jedl za tři,
v třiceti žil by pro děti,
pro revma ve čtyřiceti.
A na posteli jaksepatří,
pěkně by umřel ke stáru
uprostřed bab a felčarů.

Jádrem mravnosti je řídit se rozumem; kdo by jednal mravně a dle zákona za všech okolností, aniž by tak jednali druzí, jednal by proti rozumu; toto lze aplikovat jen ve státě, kde je zákon vynutitelný. [Thomas Hobbes]

Tak dívkám plyne voda řečí, zpěněná slastí klevety. Doufají, že jim za tu zpověď nemůže Táňa nevyhovět, že svoje srdce otevře.

A protože jen k průměru míváme sklon a důvěru.

Je šťasten, kdo byl v mládí mladý
a v pravou chvíli dospělý,
kdo pochopil, co hlavu zchladí, že
zato nervy zocelí,
kdo věděl, kde sny mají meze.
A kam se s nóbl lůzou sveze,
v dvaceti měl dost obleků,
v třiceti vhodnou manželku,
dokázal v pětačtyřiceti
vyrovnat dluhy na nulu
a příděl slávy, titulů
i peněz vysluhoval s léty,
ten, komu fáma troubí, tuš:
X. Y. byl skvělý muž!

Ubožák, kdo jde za průvodem pohlavárů,
ačkoliv s nimi nesdílí
názory, vkus a omyly.

Jak dobře zpívá z jiných not!

Buď jak buď, od dnešního dne nemám sil k sebeovládání.

Když se mu hřál za ňadry / had zakuklený do chandry.

A vám že by ten úspěch dal, donjuanovský piedestal?

Je šťastný ten, kdo věděl, proč se odpoutá od karnevalu před půlnocí.

A pravda částo nemilá / víno slok vodou ředila.

Šíleně zamilován. Obyčejně v takovém případě píši elegie, jako jiní špiní… svou postel. Jenže je kamarádské vyvěšovat svá mokrá prostěradla na odiv?

Grandison – ideál dobrého křesťana a dokonalého gentlemana.
Lovelace – typ lehkomyslného světáka a donjuana.

Melmoth – osud jej nutí páchat zločiny i proti jeho vůli.

Přesnost a stručnost, to jsou hlavní přednosti prózy. Próza chce myšlenky a myšlenky.

Francouzština, jasný a přesný jazyk prózy, tj. jazyk myšlenek.

Čím méně miluje muž ženu, tím spíš ji může získat.

Ruské kritiky zarážely obvyklé trofy a figury: sklenice šumí, krb dýchá… ASP – jeho doba – vytváření novodobé ruštiny.

Týdeník Respekt: Rčení: Vědci přesně vědí, co a proč nelze udělat. A pak přijde někdo, kdo to neví, a udělá to.

Seznam knih

Chudí lidé – F. M. Dostojevskij

Včera jsem byl šťasten, velice šťasten, nesmírně šťasten. Alespoň jednou v životě jste mne poslechla, svéhlavičko.
&lt;/p>

Do kanceláře jsem šel dnes pyšně a švihácky, ta jasno bylo v mém srdci.

Pokrovskij mi často mi často půjčoval knihy. Ze začátku jsem četla, jen abych neusnula, potom pozorněji, potom s vášní. Objevilo sem i náhle mnoho nového, dosud nepoznaného a neznámého. Do mého srdce se rázem jako silný proud vlily nové myšlenky a nové dojmy. A čím více vzrušení, čím více námahy a práce mě nové dojmy stály, tím milejší mi byly, tím slastněji rozechvívaly mou duši. Vtrhly náhle a prudce do mého srdce a nedávaly mu odpočinout. Celou mou bytostí bouřil podivný zmatek. Ale toto duchovní násilí nemohlo, nemělo dost síly mě docela rozbít. Byla jsem víc než snivá a to mě zachránilo.

Všechno, co přicházelo na mysl, co tryskalo ze srdce, co se dralo na rty – a byli jsme skoro šťastni.

Měli jsme někdy příležitost vyměnit několik slov, často všedních a bezvýznamných, ale já jsem často dávala všem větší význam, větší a zvláštní cenu, domýšlela jsem… Můj život byl naplněn, byla jsem šťastná, klidná a tiše šťastná.

Začalo to nejdříve tím, že „Vy prý, Makare Alexejeviči, tohleto a támhleto." Potom říkali: „Makara Alexejeviče se ani neptejte!" A nakonec je z toho „no ovšem, vždyť je to přece Makar!"

Vždyť co je největší občanská ctnost? Nejdůležitější občanskou ctností je umět vydělávat peníze.

Vždyť vy ani nevíte, co to cizí lidé jsou. Já je znám, má nejdražší, já je znám. Vím, co je to jíst jejich chleba. Zlí jsou, Variňko, tak jsou zlí, že není vaše srdce silné, aby uneslo jejich výtky, výčitky a nevraživé pohledy.

Člověk žije a neví, že má na dosah ruky knížku, kde je celý jeho život jako na dlani.

Každý román je hloupost a pro hlupáky napsaný, proto, aby měli co číst lidé, kteří nemají co na práci.

Vždyť i Shakespeare je hloupost, učiněná hloupost, všecko je psáno jen pro posměch.

Ale já bych umřel hanbou, docela určitě bych umřel.

Smečka různých cizopasníků a ničemných dědků chce vás, mého anděla strážného, uvrhnout do nemoci, chtějí, cizopasníci ohavní.

Příliš si všecko berete k srdci. Proto budete vždycky nešťastný člověk.

V jakých botách půjdu zítra do kanceláře? Takové pomyšlení může přece člověka zničit, úplně zničit.

Bez kabátu a bez bot v třeskutém mraze, já bych to přetrpěl, ale co tomu řeknou lidé?
Vždyť kvůli ostatním lidem chodí člověk v kabátě a jen kvůli nim nosí boty.
V děravých botách je všecko ztraceno.

Často přemýšlím o tom, že umřu, a umřela bych nerada a především bych nerada ležela ve zdejší půdě.

Sám Jeho Jasnost pan generál mně, bezvýznamnému opilci, ráčil stisknout nehodnou ruku.

Vážený pane
Sbohem, Vaše V. D.
Velectěná slečno, Váš nezištný přítel
Vaše nejoddanější a nejpokornější služebnice
Váš ustavičný a věrný přítel
Moje milovaná
Váš věrný, stálý přítel
Milý M. A.
Vaše
Děťátko moje
Váš srdečný přítel
Pane
Ještě jednou sbohem, V.
Pánbůh dej!
Moje milovaná, nejdražší
Váš upřímný přítel
Váš nejvěrnější přítel
Sbohem, sbohem, příteli
Má nejdražší
Zůstávám Vaším věrným přítelem
Můj drahý, Vaše milující
Moje velevážená slečno
Váš nejpokornější sluha
Upřímně Vás milující
Moje předrahá
Vážím si Vás a upřímně Vás miluji
Mé děťátko
Nejlaskavější
Nejmilejší
Pánbůh Vás opatruj
Mé děťátko, nejdražší
Velectěná slečno a milá přítelkyně
Projevuji Vám, má nejdražší, svou úctu a zůstávám Váš věrný
Váš opravdový přítel
Váš důstojný přítel
Můj milý
Má milá, Váš upřímně oddaný
Milý příteli
Vážená slečno
Můj předrahý příteli
Vás věčně milující

Seznam knih

Hráč – F. M. Dostojevskij

Miluji ji? A znovu jsem nedovedl odpovědět, totiž lépe řečeno, opět, už posté, jsem si odpověděl, že ji nenávidím.

Dnes byl směšný, ohavný, absurdní den.

Co je horší, zda ruská lehkomyslnost nebo německý způsob hromadění majetku poctivou prací.

Raději bych žil jako kirgizský kočovník, než abych se klaněl německé modle.

Je tak šlechetný, že se člověk musí bát k němu přiblížit.

Všichni se dřou jako voli a hrabou peníze jako židi.

Stoletá nebo dvěstěletá usilovná práce z pokolení na pokolení, vytrvalost, schopnost, počestnost, charakternost, pevnost, rozšafnost, čáp na střeše? Co chcete víc? Nic vyššího neexistuje, a z tohoto hlediska oni posuzují celý svět a provinilce, tj. takové, kteří se jim ve všem nepodobají, odsuzují. To já prosím chci raději po lusku řádit a obohacovat se z rulety. Nechci být Hoppe & Comp. Až za pět pokolení. Potřebuji peníze pro sebe a nepokládám sám sebe za něco jako nutný doplněk kapitálu.

Dodnes jsem naprosto přesvědčen, že vyhraju. Jakmile začnu hrát za sebe, zaručeně vyhraju.

Jsem před vámi, totiž ve vašich očích, pouhá nula, že můžete ode ne přijmout i peníze. Dar ode mne vás nemůže urazit.

Jsem váš otrok a před otroky se lidé nestydí, otrok nemůže urazit.

Jakápak nač? Peníze jsou přece všechno.

Je-li tu zápas, ten neponižuje, naopak, povznáší.

Totiž, možná že jsme důstojný člověk, ale důstojně se chovat neumím. Dokonce jsou takoví všichni Rusové – a víte proč? Protože Rusové jsou příliš bohatě a mnohostranně nadaní, než aby si rychle našli náležitou formu. Jde tu o formu. My Rusové jsme většinou tak nadaní, že bychom museli být geniální, abychom našli náležitou formu.

Jedině Francouzi mají tak dokonale vypracovanou formu, že je u nich možní vystupovat s neobyčejnou důstojností a být přitom naprosto nedůstojný člověk.

Připouštím dokonce, že nejenom nemám formu, ale ani žádné jiné přednosti. Ani o žádné přednosti nestojím. Ve mně teď všechno zakrnělo.

Před ní ze sebe dobrovolně dělám nulu; neznamená to však, že jsme před lidmi zmoklá slepice.

Člověk bývá rád, když jeho nejlepší přítel je pod ním.

Vaše přítomnost mě omamuje.

Seznam knih

Babička – Božena Němcová

Není více dobré stařenky!

Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.a dávný zvyk.

Ale krev není voda, touha přemohla [musím doplnit]

Drobty patří ohníčku. [o chlebu]

Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi.

Když babička nemusela, to do pokoje nešla. Když neměla ani venku ani v domácnosti co šukat, seděla nejraději…

Ale babička nechtěla s tím šlachovitým nástrojem nic mít.

Ona sama chudák stará neměla už spaní, ale vědouc, jak je sladké, přála je jiným.

…že jedí veverky, co by žádný člověk nejedl. Dětem Proškovic bylo to ale lhostejno, jestli Kudrnovic chasa k obědu měla paštiku z bažantů, nebo z vran, jen když přišly za stodolu s nimi si hrát.

Někdy to přece vrtalo tátovi mozkem, že dcera ženichy jen tak ledabyle odbývá.

Co s takovým podivínem! Bůh ví kdo a odkud je; snad ani není to člověk; skoro aby udělal před ním kříž a řekl: Pán Bůh s námi a zlý pryč.

Člověk je jako bezruký, když není co držet, je to už zvyk, abych si něco nesla.

A zcela bez starostí není žádný člověk; jednoho tlačí to, druhého ono, každý nese svůj křížek, jenomže každý pod ním neklesá.

Jeníku, Jeníku, tys bezbožný hoch.

Tak, děvče, tak, to je to pravé, křik a pláč nic nepomáhá.

„To musí být krása v takovém městě," aniž by si více přály, děti zajisté myslely: „Kéž jsme již velky, abychom se tam podívat mohly."

Dost dobře jsem se mnohdy měl u mistra, ale vždy jsem si myslel: „Kýž bych seděl raději u matky a měl kaši s medem, buchtičky s makovou odvárkou a hrách se zelím, všecka ta dobrá jídla bych vám za to dal.

Doroto panno, klekej, nic se mého meče nelekej, skloň jen hlavu hrdinsky, setnu já ti ji mistrovsky.

Nevyvádějte na cestě žádné takové skotáctví, až byste si ublížili. Ve škole neseďte nadarmo, sice toho budete jednou litovat. Každého slušně pozdravte, vozům a koňům se vyhněte. Ty Vilímku, neobjímej kde kterého psa, některý je zlý, kousl by tě. Nelezte k vodě a uhřáté nepíte. Ty Jeníku, nesněz chléb před časem a pak na ostatní nemámi. Nyní jděte s Pánem Bohem.

Kdo v slunci chodí, stíny ho následují, to jinak není.

Neštěstím a bolestí očisťuje se člověk ode všech šlaků, jako zlato ohněm. Bez bolesti není radosti.

Tvářka je mnohdy lhářka.

Ono není žádné zvíře tak dobré, by nebylo zlé.

Každý ji znal, každý ji litoval, a proto smrt ji přál.

Jaká lepší radost, než činit radost jiným.

Ráno vstáváme – budeme-li večer lehat, nevíme.

Seznam knih

Nesmrtelnost – Milan Kundera

To je naše jediná hluboká touha v životě: ať nás všichni považují za velké hříšníky!

Na zemi bylo už asi osmdesát miliard lidí.
Mnoho lidí, málo gest. Gesto nelze považovat za výraz individua.

Tvář je jen číslo exempláře. Nezračí se v ní ani povaha, ani duše, ani to, čemu říkáme „já".

Bez iluze, že naše tvář vyjadřuje naše „já", bychom nemohli žít…nakreslit portrét, dát najevo jedinečnost.

[Vylíčení hnusu fast-foodu, str. 27 - 5. kap. 1. dílu]

Nejenom že se lidé už nesnaží být hezcí, když jsou ven mezi jné lidi, ale oni se ani nesnaží nebát oškliví.

To nebyl stroj, co působilo hluk, to bylo „já" černovlasé dívky; ta dívka, aby se dala slyšet, aby vstoupila do vědomí jiných, připoutala ke své duši hlučný výfuk motoru. Kdyby se teď srazila s autobusem a zůstala v krvi na asfaltu, Agnes by nepocítila ani hrůzu ani zármutek, jen zadostiučinění.

Svět se dostal na pokraj jakési hranice; když ji přestoupí, všechno se může proměnit v šílenství.

Ošidnost nenávisti je v tom, že nás svazuje s protivníkem do těsného objetí.

Hnusil si tlačenici na lodi tak, že dal přednost utopení.

Všude je fotograf. Všude je oko. Všude je objektiv.

Právo kamery bylo povýšeno nad všechna práva, a tím se všechno, úplně všechno změnilo.

Tak dlouho jsem se dívala do zrcadla, až jsme nakonec uvěřila, že to, co vidím, jsem já.

Jenomže pak přijde chvíle, kdy stojíš před zrcadlem a říkáš si: toto jsem já? A proč? A proč jsme se solidarizovala s tímhletím? Co je mi po té tváři? Všechno se začne hroutit.

[str. 42 - chlapec doprovází dívku z kina]

Nemoci usnout a nesmět se pohnout: manželská postel. [str. 46 - vylíčení]

Nosit před sebou štít dětství, to byla její celoživotní lest. [Bettina & Goethe]

Goethe žil v té krátké chvíli dějin, jejíž technická úroveň už dávala životu jistou pohodlnost, ale kdy vzdělaný člověk mohl ještě rozumět všem nástrojů, které používal.

Beethovenovo dílo začíná tam, kde končí Goethův středověk. [nespletl jsem se?] Svět začíná postupně ztrácet svou průhlednost, temní, člověk zrazen se utíká do sebe sama, do svého stesku, snů, do své revolty.

Byl mu nepochybně ze všech nejdražší. Dražší než všichni jiní, kteří mu upřímně řečeno, tak příliš drazí nebyli. Když si jednoho dne uvědomil, že je bude celý život kolem sebe, sevřelo se mu hrdlo úzkostí.

Imagologové vytvířejí systémy ideálů a antiideálů, systémy, které mají krátké trvání a z nichž je každý rychle střídán jiným systémem, ale které ovlivňují naše chování, naše politické názory a estetický vkus, barvu koberců i výběr knih stejně mocně, jako nás kdysi dokázaly ovládat systémy ideologů.

Železniční neštěstí je hrůza pro toho, kdo je ve vlaku anebo tam má syna. Ale ve zprávách znamená smrt přesně totéž co v románech Agathy Christie.

Věčná podmínka tragédie? Existence ideálů, které jsou považovány za cennější než lidský život.

Ve smutečním pochodu, který je glorifikací smrti, je všechno zlo.

Věci pozbudou devadesát procent smyslu a stanou se lehké. V takovém beztížném ovzduší zmizí fanatismus. Válka se stane nemožná.

Dovedeš si představit francouzskou mládež, jak jde nadšeně bojovat za vlast? Válka se už stala v Evropě nemyslitelná. Ne politicky. Antropologicky. Lidé v Evropě nejsou s to válčit.

Člověk není než svůj obraz. Filosofové nám mohou říkat, že platí jen to, co jsme. Ale filosofové ničemu nerozumí. Pokud žijeme s lidmi, nejsme než to, za co nás lidé považují. Ve chvíli, kdy se nezajímáme, jak nás vidí ten, koho milujeme, znamená to, že už ho nemilujeme.
[Viz RUR - Karel Čapek]

Studenti odmítali svět takový, jaký je svět povrchnosti, pohodlí, obchodu, reklamy, blbé masové kultury, svět konvencí, svět otce.

Bez umění mnohoznačnosti není skutečného erotismu a čím silnější mnohoznačnost, tím mocnější vzrušení.

Nosila před sebou ten štít až do svých padesáti let, aby ho pak vyměnila za štít matky a brala sama mladé muže na klín.

Kdo by si nepamatoval ze svého dětství na nádhernou hru na lékaře. Holčička je poslušná, protože ten, kdo ji prohlíží, není zvědavý chlapeček, ale seriózní pán.

Židovské náboženství předpisuje věřícím zákon. Zlo a dobro je objektivní.
„Miluj Boha a čiň, co chceš" – subjektivní.

Na „Láska nás činí nevinnými" spočívá originalita evropského práva a jeho teorie viny. [o citech a míra viny]

Homo sentimentalis povýšil cit nad hodnotu. Přeměna citu v hodnotu se udála v Evropě už ve 12. století. [rubadúři; pozn.: Don Quijot]

Pojem evropské lásky má své kořeny v extrakoitální půdě. 20. století, které se vychloubá, že osvobodilo mravy, nebylo s to dát pojmu láska žádný nový obsah [jedno z jeho ztroskotání], takže mladý Evropan, když v duchu vysloví to velké slovo, vrací se tam, kde byl Werther a Lotta.

Rusko je zemí evropské sentimentality. Bylo uchráněno jak racionalismu středověké scholastické filosofie, tak renesance. Novověk založený na karteziánském kritickém myšlení tam přišel se sto nebo dvousetletým zpožděním. Homo sentimentalis tam nenašel protiváhu a stal se svou vlastní hyperbolou, která se běžně označuje slovanská duše.

Ach, Rusové…

Ó, Francie! Jsi zemí formy, tak jako Rusko je zemí citu.

[význam srdce = duše = cítící já]

„Myslím, tedy jsem" je věta intelektuála, který podceňuje bolest zubů.

Cítím, tedy jsem. Lidí mnoho, myšlenek málo. Když mi někdo šlápne na nohu, bolest cítím jenom já.

Základem „já" není myšlení, ale utrpení, které je nejzákladnější ze všech citů.
Utrpení je universita egocentrismu.
Hypertrofie duše.
[viz Idiot - FMD]

I když mé tělo ještě nemáš, má duše ti už patří.

Hudba: pumpa na nafukování duše.

Evropské dějiny hudby!

Být smrtelný je nejzákladnější lidská zkušenost. A přitom se člověk podle toho nikdy neuměl chovat.

Silnice nemá smysl v sobě samé; smysl mají jen dva body, které spojuje. Cesta je chvála prostoru.
Předtím, než se cesty ztratily z krajiny, ztratily se z lidské duše.
Svůj život viděl jako silnici: čára od bodu k bodu, z hodnosti k hodnosti. Čas života se mu stal pouhou překážkou.

Příroda je hrůza a nic jiného než hrůza.

Důvod = ratio, reason, raison. [ratio = rozum: např.: něco má důvod -> je to racionální]
Německy důvod = Grund (půda, základ).

V hlubinách každého z nás je vepsán takový důvod, takový Grund, který je stálou příčinou našich činů.

Stráven v ohni vlastního napětí.

Evropan, když vysloví slovo láska, vrací se na křídlech nadšení do prekoitálního smýšlení.

A když se ženy dají do boje, tak se nezastaví.

Seznam knih

Žert – Milan Kundera

Byl jsem vážný, nadšený a přesvědčený na schůzích; šťouravý a popichovačný mezi kamarády; byl jsem cynický a křečovitě duchaplný s Markétou; a když jsem byl sám (a myslil na Markétu), býval jsem bezradný a školácky rozechvělý.

Já, o němž Markéta (dík mému usilovnému vytahování) měla dojem, že jsem již málem znuděn ženami, netroufal jsem si ani oslovit dívky jdoucí po ulici, dívky, jejichž krásné nohy mne bolely v duši.

Dny byly k nepřečkání dlouhé a zbytečné; nemohl jsem číst, nemohl jsem pracovat, chodil jsem třikrát denně do biografu na všechna odpolední i večerní představení, jak jdou za sebou, jen abych nějak ubil čas, jen abych nějak přehlušil houkavý sůví hlas, který nepřetržitě vydávalo moje nitro.

Ale já jsem se nejvíc děsil toho prostého faktu, že jsme se octl mezi těmi, které jsem považoval za své úhlavní nepřátele a že mne k nim přiřadili (definitivně, neodvolatelně, s doživotním cejchem), mí vlastní soudruzi.

Začal jsem chápat, že není síly, která by mohla změnit onen obraz mé osoby, který je uložen kdesi v nejvyšší síni lidských osudů; pochopil jsem, že tento obraz (jakkoliv nepodobný mně) je mnohem skutečnější než já sám; že je nikoli on mým, nýbrž já jeho stínem; že nikoliv jeho je možno vinit, že se mi nepodobá, nýbrž že nepodobností jsme vinen já; a že ta nepodobnost je můj kříž, který musím nést.

Seděla, jako se sedí, když se čeká na operaci nebo na něco, co nás upoutává natolik, že se nerozhlížíme a jsme obráceni zrakem do sebe.

Od onoho večera se ve mně všechno změnilo; byl jsem opět obydlen; nebyl jsem už jen tou žalostnou prázdnotou, v níž se proháněly stesky, výčitky a žaloby; pokoj mého nitra byl náhle uklizen a kdosi v něm žil. Hodiny, které v něm visely, se náhle rozťukaly.

[str. 81 - bratrství, 86 - jing a jang + Prokop! externě, 91 - role]

"Jsme jako komunisté odpovědni za všechno, co se tu děje." Bylo mi to k smíchu; řekl jsem mu, že odpovědnost není myslitelná bez svobody.

To všechno se mi proměnilo v neživou kulisu, v namalovanou dekoraci (všechno, co bylo za drátem, byly namalované dekorace).

Totální touhu po ženě, v níž bylo angažováno vše, co ve mně je: tělo i duše, chtíč i něha, stesk a zběsilá vitalita, touha po sprostotě i touha po útěše, touha po okamžiku rozkoše a po věčném držení. Byl jsem cele angažován, cele napjat, cele soustředěn a vzpomínám si dnes na ty chvíle jako na ztracený ráj.

Ztratil jsem teplý družný cit solidarity ke svým druhům; začal jsem si náhle uvědomovat, že náš kolektiv je zřejmě s to uštvat jiného člověka (poslat ho do vyvržení a na smrt) jako snad každý kolektiv lidí.

Nedostal jsem se k černým [nucené práce] proto, že jsme byl statečný, že jsme bojoval, že jsem poslal svou myšlenku utkat se s jinými myšlenkami; byl jsem spíše objektem než subjektem celého svého příběhu a nemám se tedy vůbec čím chlubit (nechci-li považovat za hodnotu trápení, smutek či dokonce marnost).

V té nenávratnosti to bylo. Všechny základní životní situace jsou nenávratné. Aby byl člověk člověkem, musí tou nenávratností projít s plným vědomím. Vypít si ji do dna. Nesmí švindlovat. Nesmí se tvářit, že ji nevidí. Moderní člověk švindluje. Snaží se obejít všechny mezníky a projít zadarmo od života k smrti. Lidový člověk je poctivější. Dozpívá se až na dno každé základní životní situace. Když Vlastička zkrvavěla ručník, který jsem pod ní položil, netušil jsem, že se setkávám s nenávratností.

Lucie, ať už jsme ji miloval jakkoliv, ať je sebevíc jediná, je zcela neodmyslitelná od situace, v níž jsme se potkali a zamilovali se.

[smysl delšího nevypisovaného úseku: život: sled, či smysl?]

Ovládání ženského smýšlení má svá neúchylná pravidla; kdo se rozhodne ženu přemlouvat, vyvracet jí rozumnými argumenty její stanovisko, sotva kam dojde. Daleko moudřejší je vystihnout ženinu základní autostylizaci (základní ideál, zásadu, přesvědčení) a snažit se pak uvést (pomocí sofismat, alegorické demagogie apod.) žádoucí ženino jednání v soulad s touto základní autostylizací v harmonický vztah.

Protože svět Heleniných zásad byl svět založený nikoliv na úvaze (systému názor), nýbrž (jako u většiny lidí) jen na alogických sugescích, nebylo nic prostšího, než pomocí jednoduché demagogie spojit představu „jasného člověka" právě s jednáním zcela nepuritánským, imorálním, cizoložným a zabránit tak, aby se v příštích hodinách dostalo žádoucí (tj. cizoložné) Helenino chování do neurotizujícího konfliktu s jejími vnitřními ideály.

Muž smí chtít po ženě cokoliv, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v souladu se svými nejhlubšími sebeklamy.

Není nic zvláštního v tom, splynou-li spolu dvě cizí těla. A snad i splynutí duší se někdy uděje. Ale tisíckrát vzácnější je, splyne-li tělo se svou vlastní duší a je-li s ní zajedno ve své vášni.

Lidé nemají ve své moci učinit ničím hřích, který se stal. Zbavit hřích jeho platnosti, odčinit jej, vygumovat z času, to je výkon tajemný a nadpřirozený. Jen Bůh, protože dovede tvořit zázraky, protože je svobodný, může smýt hřích, může ho prominout v nic.

[232-233 - další vysvětlení Žertu - všichni proti - zničen život - model lidstva - nikdy neodpustí lidstvu - zášť, nedůvěra - obecná zášť k lidstvu je strašná a hříšná -- jako žít v pekle]

Pitomý lyrický věk, kdy druzí jsou pro mě pohyblivá zrcadla sebepoznání.

Že i já už jsme usedlý strejcovský soused. Že už nepomýšlím na žádné cesty, na žádná dobrodružství, beznadějně přivázán ke dvěma třem ulicím, ve kterých žiji.

Zkameněl mi v podobě, v jaké jsem ho naposledy viděl, a já mu teď zuřivě odpíral právo být jiný.

Viděl jsem, jak se nad naším sporem, který jsme cítil jako stále současný a živý, zavírají smiřující vody času. Ale já jsem se zuby nehty bránil, abych přijal návrh na usmíření, který nabízí sám čas; nežiji přece ve věčnosti, jsem zakotven do pouhých třiceti sedmi let svého života a nechci se od nich odpoutávat.

Jak bezmocné je chtít odvolat svůj vlastní žert, když já sám s celým svým životem jsem zahrnut do žertu mnohem všeobsáhlejšího a naprosto neodvolatelného.

Už dnes jsou dějiny jak tenká šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde doba vysokých letopočtů a bude to zlé, protože člověk ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek.

Většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Ve skutečnosti bude vše zapomenuto a nic nebude odčiněno. Vina byla jinde a byla tak veliká, že její stín padal široko daleko na celý svět nevinných věcí a slov a pustošil je.

Pages: 1 2