Smrťáky
Ačkoliv jsem poměrně amorální jedinec, existuje několik vzpomínek, které ve mně vyvolají pocit, jako když kousnu do kyselého jablka. Jde o dvě sportovní nehody.
Ta první se stala už před několika lety. Jel jsem na Scottovi z Lazů směrem na Kladskou a sjížděl jsem z obce prudkým kopcem dolů po asfaltu. Je to padák. Ale krátký, zakončený prudkou zatáčkou. Na kole jsem šlapal jako divý, abych se přiblížil úplnému limitu… i jsem stihnul pohlédnout na cifru na tachometru. Vzápětí jsem si ale uvědomil, že už nestihnu zatočit. A tak jsem letěl na kole a věděl, že pojedu rovně, a ne doleva po cestě. Vše se událo v pár sekundách (možná že odshora až dolů). Problém byl v tom, že cesta byla lemována stromy. A štěstí bylo, že když jsem kolem vletěl do příkopu, naše cesty se rozdělily. Já prolétl kolem stormu, kolo se o něj zastavilo. Odneslo to promáčklinou na rámu, kolem které se později udělala prasklina a rám odešel na věčná loviště (na půdu do kůlny). Bylo to hrozné štěstí a mně bylo dlouho špatně.
Pak jsem si na kole zlomil klíční kost.
A pak jsem jel do Alp s Ondrou Břízou a Petrem Vůjtěchem. S Ondrou jsme na Hintertuxu objevili svah, který byl většinu dne ve stínu. Svah, na kterém nikdo nejezdil. Že byl neupravovaný, to snad ani nemusím zmiňovat. Byl to tak prudký svah, že se na něm člověk ani pořádně neudržel. Sjel jsem ho jednou a třikrát se skutálel až dolů. A pak jsem se zvednul a jel dál, už po mírnějším svahu, carvoval jsem a fičelo to jako blázen, lyže se zařezávala do uježděného tvrdého sněhu. Rýhu jsem udělal i těsně kolem kamenů, cotam ze sněhu vykukovaly. A za další okamžik jsem v poměně vysoké rychlosti najel lyží na kámen, ta se ihned zastavila, obě boty se uvolnily z vázání a já udělal salto, aniž bych pokrčil nohy a zapíchnul jsem se hlavou do sněhu a převalil na záda. Hned, jak jsem se poskládal dohromady, jsem zkoušel hybnost rukou an ohou… vše OK, ačkoliv jsme otmu nemohl uvěřit. Měl jsem pocit, že jsem si musel utrhnout hlavu. Když si na tohle vzpomenu, oklepu se a je mi zle.
A jaké je poučení? Na kole se nepouštět úplně bezhlavě. Na lyže mít na 100% helmu a snad i páteřák. A být připraven, protože pak vám přeje štěstí.
August 14th, 2007 at 19.51
Koukám, že s oblibou předvádíš šoumenský čísla. By ses moh dát dohromady s Máchysem. On je sice nedělá tak nebezpečný, ale zato mnohem častějc.
August 14th, 2007 at 20.42
bať bať
August 14th, 2007 at 20.47
Radku, co ti na to říct :-) neubráním se vyřknu to: “když jsi debil, tak jsi debil” :-) má rada zní “jezdi do kopce a val to na běžkách”, přínosů je několik, určitě si na nějaké přijdeš…není zrakvit se jako zrakvit se
August 14th, 2007 at 21.40
Předně, nechci se tady nijak chlubit. Spíš je m iz těch 2 případů pořád špatně, tak mi teď třeba bude lépe. Je třeba dávat pozor při čemkoliv, i na běžkách se můžeš pěkně polámat. Ale pravděpodobně méně než na kole, to jo.
A co vy, už jste se někdy vysekali?
August 14th, 2007 at 22.27
pro mě je největší smrťák to, že s tebou chodim
August 15th, 2007 at 09.57
rdvn: Na kole jsem se jednou vysekal fakt parádně v Lokti na přejezdu, psal jsem o tom tehdá i na blogu. Jinak to naštěstí vždycky bylo málem, ale i tak jsem z toho byl vždycky dost vyklepanej.
Na lyžích moc nepadám (nejezdim moc agresivně), ale občas ty pády zabolely :).
August 15th, 2007 at 16.59
lyže ne, běžky ne, kolo kdysi lehounce, klouzačka po ledu a tak, ale nic brutálního…
mám pud sebezáchovy ;-)