Přehled sportu 2006

Letos to se sportem nebylo vůbec špatné. Než se ale pustím to výmluv, proč jsem nemohl pořádně trénovat, chci říct dvě příhody, které ukazují, že vymlouvat se nefunguje.

Při podzimním běhání 2005 na Hvězdě jsem potkal vyšvihaného, hubeného, rychlého, vysokého atleta. Minulý týden byl viděn znovu, na chodbě ve škole, s nápisem na triku “Anything is possible” a logem “Ironman”. Doufám, že Ironmana skutečně nešel, protože to bych ho taky musel dát, a to mnohem dřív, než jsem zatím plánoval.

Během novinářské praxe ve studentském časopisu Sociál mě kontaktovala jistá studentka, v současné době na semestru ve Finsku. Mimojiné mi napsala, že je jednou z nejlepších maratonkyň (MTB) v ČR a že studuje IES a ještě žurnalistiku.

Impossible is nothing.

A já… minulý podzim to byla posilovna, abych nahnal to, co se ztratilo během léčení zlomené klíční kosti. To pokračovalo až do prvních měsíců letošního roku. Pak se přidaly běžky: sníh napadl brzo a vydržel dlouho a byl tu pořád. A ty stopy! Na Kamenici začali Březovští projíždět se skútrem desítky km stop. S.taťkou jsme se několikrát vydali do Německa, což bylo samozřejmě dokonalé, pokaždé.

Párkrát to schytaly i sjezdovky. Na nich mi to jde, že už mě to moc nebaví. Do Alp bych si rozhodně vzal běžky a jezdil způlky na nich. Ještě se chci zastavit u běžek.

Běžky

Běžky jsou nejlepší zimní přípravou pro cyklistu. Kromě toho, že si posílí nohy, dá zabrat i během sezóny zanedbávaným zádům, tricepsů, ramenům a pažím. Zde musím zmínit, že mě hrozně baví přejíždět dlouhé rovné úseky a i kopce na soupaž (tj. odpichy hůlek). Člověk cítí, jak svaly pracují. A cítí, jak mu nsíh upaluje pod lyžemi. Je to krásný pocit, když se můžete sklouznout a ono to jede. A když je dokonale tvrdý sníh, tak se na oddpichy dá jet jako raketa.

Své kouzlo má i bruslení, ale to je náročnější na schopnosti lyžaře. Tím nechci říct, že klasiku většina umí. Samozřejmě že většina jezdí na běžkách špatně, ale to jí, na rozdíl od skatingu, nezabrání v rozjetí se.

To mazání… jendou jsem místo běžek běžel na Rovnou a na Kamenici, abych nezkazil mazání (bylo kolem nuly) a nevracel se totálně naštvaný. Stejně, asi dvakrát za celou sezónu jsme měl dobrou mázu. V opačném případě jsem se málem nevyškrával ani na Kamenici, kde začínal můj pravidlený okruh, který projel skoro všechny trasy na tamní náhorní plošině.

Dokonalým zážitkem je běžkování při stmívání, při západu slunce. Když vám při tom hraje do uší třeba Bitter Sweet Symphony, je to extáze. Po náročném tréninku je to satisfakce.
Tím se dostávám k fyzičce… když to vezmete vážně, zjistíte, že na kopci jste zadýchaní, že nevydržíte jet rychle dlouho, že… že prostě potřebujete trénovat. A to byl můj případ.

Jaro

Na jaře jsem zjistil, že v Praze už přes víkend nezůstanu, prootže doma je to hezčí. Ve škoel jsem se kamarádil s Viktorem, který mě zásoboval popisy svých dlouhých tréninků. To byl jeden z faktorů, proč jsem nechtěl z formy úplně. Půl roku po zlomené clavicule jsem si sednul na horské kolo. Shodou okolností to bylo na XC závodě v Karlových Varech. Vykysnul jsem až v posledním kole.

Pak to bylo ve stylu víkendových tréninků. Přijet domů, někdy ještě páteční trénink, a pak v sobotu a někdy i v neděli. Ale žádné dardy, na najíždění nebyl čas. Taťka si koupil nové horské kolo, tak jsem ho také na jednom tréninku vyzkoušel. A účastnil jsem se XC závodů. Na časovce na Zelenou horu jsem porazil i Míru Brilla, to byla taky pecka.

Mezitím jsem ale intenzivně trénoval běh. To bylo až do Pražského půlmaratonu, kteý jsem dal za 1:21:25. Chtěl jsem lepší čas, ale podél Vltavy to bylo příliš obtížné. V té době jsem byl dost našláplý.

Pak byl tedy konec běhu, víkendové tréninky a přišla první velká výzva. Na poslední chvíli jsem se přehlásil z 60 km na 100 km trať Malevila. To byl první ze dvou bikemaratonů, kde jsem nepíchnul. Dojel jsem výborně a to mi ukázalo, že chci začít trénovat, jak jen brzy to půjde.

Pak přišlo zkouškové. Po úspěšném absolvování zoušky z Matematiky II jsme se opili. Ve čtyři hodiny spát, v osm sedět v Letušce a v poledne na startu Březovského bajku.Jsem velký hrdina, protože jsem ten závod dokončil. Bylo to nesnesitelné utrpení, ale stálo to za to. Kromě jiného jsem se totiž naštval, protože mě předjížděli děsní týpci.

Další týden jsem hned od neděle jsem začal najíždět, další sobotu jsem už zničil většinu startovního pole na Chodovském bajku a po dalším týdnu to bylo ještě lepší. Velké problémy jsem měl se zády. Už to vypadalo na návštěvu fyzioterapeuta, ale spravilo se to! Té době jsem na silničním kole a začal ho mít zase rád. Má krásné křivky a nejlepší jsou na něm kola Mavic.

Po Chodovském terénním triatlonu jsem se vydal na cyklovodácký tábor na Šumavu a zpět. Za 13 dní nebo 12 jsme s Honzou Jiříčkem najeli 900 km a kolem Sušice jsme si dávali pořádné tréninky (120 km). Během běžných jízd jsme pak hustě trénovali sprinty na kopce. To byl skvělý čas. Byl tam také Lukáš s Dádou! Na táboře jsme si zařádili i ve vodě a na fotbale a jídlo bylo také výborné.

A pak jsme v pátek odjeli a ještě ten den odjeli s taťkou na Salzkammergut do Rakouska. Velmi obtížný maraton jsem jel v totální formě, leč porucha zadního kola mě zastavila na 80. ze sta kilometrů. Byl to vskutku extrémní maraton (asfaltka prudká tak, že se vám na nejlehčí převod zvedá přední kolo, rozpálené šotolinové cesty, které jedete 7 km/h atd.

Pak byl 14-ti denní trénink na Železného dědka, který skončil fiaskem – roztrhnutou přehazovačkou. V té době, a vlastně celé léto, bylo krásné počasí. A tak jsme s Evou jezdili, plavali. A když jsem jel sám, což bylo samozřejmě z 90%, lil ze mě pot a silnice a cesty ubíhaly jako voda. Krásné byly také cesty do Sokolova do hospody na kole a ranní návraty.

Co říct ke dvěma následujícím víkendům. Snad jen – extrém. První to byla Dyleňská desetihodinovka s Krael-bikem, obojí v nejdelších verzích, druhý víkend pak božský 100 km Artamon a MČR v olympijském triatlonu. Na Artíkovi jsem v cíli zamačkával slzy.

Sezóna bude končit

A pak byl závěr sezóny s hustými závody. Sokolovský triatlon, který jsem si bohužel dal v olympijské verzi a svých 36 km odjel průměrnou rychlostí 36,3 km/h bez jediného háku. Pak Antal, kde jsem konečně dosáhl na první místo. Ten závod má nejhezčí sjzedy v širokém okolí! A to počasí…

Na Chodovském maratonu jsme jeli já, Míra, Víťa a drak Vojta Marvan, který vyhrál, já druhý. Tento závod byl velmi obtížný. Měl všechny druhy terénů, profilů a povrchů, včetně rozpálené výsypky s rovnými dvousetmetrovými výjezdy.

Pak přišel zřejmě nejlepší výsledek sezóny, čtvrté místo v mužích na Vimperké padesátce. A pomáhala mi Evička! Před několika lety jsem tam byl také čtvrtý, ale v juniorech. Ve Vimperku si bohužel ublížil můj Scott, na horní rámové trubce se objevila prasklina na polovině obvodu. Díky tomu jsem si vytrpěl XC Zelenou horu na pevném Trekovi. To bylo za trest. Scott je nyní svařený. A na Domo biku jsem jel po 14-ti denní absenci tréninku, a taky to tak vypadalo, ostuda.

No a nyní, když jsem v Praze, se těším na běžky, po nějakém tom odpočinku začnu běhat a pravidelně chodím do posilovny (břicho, trup, ruce).

Zdraví Vás Radovan

Kilometry

Bylo zjištěno, že jsem najel 5 tisíc km.