Radkův zápisník

Prý se to dalo přirovnat k příliš krátkému orgasmu. Pro mnohé z nás to byl jeden z největších životních zážitků. Ples jsme připravovali téměř celé pololetí a okusili jsme přitom slasti a hlavně bolesti organizování něčeho, na čem se podílí hodně lidí a co má mnoho součástí. Byla to moje párty a jsem rád, že na ni přišlo tolik lidí. U každého z nich jsem měl pocit, že jde na mou oslavu a že já jsem ten, kdo se musí starat.

Radku, nejlepsi ples, nejlepsi noviny, nejlepsi holky!

Na téma maturitní ples toho mám v hlavě spoustu. Už teď se můžete podívat na stránky oktava.radekf.net, která však není stránkou, ale seznamem souborů a složek – nebojte se na ně klepnout. Najdete tam Půlnoční noviny a některé fotky naší třídy.

Snad budou Míša a Eva, dvě hlavní organizátorky plesu, souhlasit s napsáním článku na téma Jak připravit maturák a jaké s tím mám zkušenosti.

Teď chci napsat takový lehký oficiální nástin. Měl by přijít ještě jeden článek se zážitky.

A k pátečnímu večeru

Už kolem osmé ráno to začalo. Autem přivést ceny do tomboly, materiál na půlnoční překvapení (sněhové boby, lahve od piva, krosnu, zimní oblečení, běžky…) atd. V Horňáku nacvičit každé předtančení (polonéza, Twist `n Shout, Hříšný tanec) a pokusit se dát již dohromady překvapení. Anebo to i pro nás bude večer překvapení?

Překvapení: projeli jsme všechna čtyři roční období na muziku, kterou sestříhal Martin. Jaro – OK, léto – ještě víc OK, podzim – nikde nikdo, podzimáci neví, co mají dělat. Zima – OK, jediný problém: vydržet sexovat (běžkař Ivan s běžkařkou a Marfušou) 45 sekund.

Předtančení jsme dovedli již k dokonalosti. I ty, Radku?! Jasně že ne:) Večer jsem při Twistu pomotal několik kroků. Bohužel je to krásně zdokumentováno na videu. V první řadě!

Je skoro dvanáct hodin a všichni padají únavou. Jak vydržíme dalších osmnáct hodin?! Míša mi povídá, na která místa ještě musí zajít. Je toho hrozně moc a já jsme rád, že mě čeká jen jednotvárné kompletování Půlnočních novin, které září i ve dne. Hodinu a něco sedím za stolem v obýváku a z dvanácti hromádek sbírám po jedné a skládám na hromádku. Ve třičtvrtě na dvě vyjíždím do Sokolova, v PT Elektru (jehož marketingová kampaň zcela pohltila Nové náměstí) stojím frontu na MiniDV kazetu a před školou vyzvedávám Alici. Ze školy se sunou slečny z 1D.

Alice doma sešila 100 kusů Půlnočních novin a já psal proslov. Nechtělo se mi dávat jméno pana ředitele na první místo. Nedal jsem ho tam. To jen všichni ostatní z toho byli málem na prášky.

Čas plyne, v Horňáku máme být zpátky po čtvrté, v pět určitě. Už vím, že nestíhám. Míša volá, ať si stoupneme před Horňák, že to nestihne. Předávám dál Vláďovi, který už v MDK pracuje na překvapení. Mamka je u holiče a mně nemá kdo pomáhat s oblečením. Naštěstí je tu Alice, takže věší a sundavá z ramínek, já si žehlím kalhoty, leštím boty, pokoušíme se neúspěšně podle obrázku vázat kravatu, jejíž uzel, mimochodem, byl celý večer hrozný. A nakonec s uspokojením vkládám zbrusu nový oblek sportovního střihu do obalu.

Už pospíchám velmi, velmi intenzivně. Je třeba vyrazit z domu. Máš všechno? Jasně. Ne, nebyl jsem si jistý ani trochu. Ten den již potřetí jedu z Kostelní Břízy. Tam vedou dvě cesty, přes Rudolec a přes Uličku lásky. Ta je pokrytá ujetým sněhem v šířce jednoho a půl auta. Když to risknete (tudy přeci nikdo nepojede), můžete zažít netušené. U vjezdu na státní silnice potkávám rodiče. Máš ponožky? Nemám. Tak jsem jel zpátky, a ještě rychleji. Pane bože.

Utíkám do sálu, protože mě stíhají výčitky, že tam nic neudělám a nestihneme to. V sále však vše plyne v klidném tempu, přátelé foukají vzduch do balónků, na parketu taneční instruktorka učí děti tanci, páni ze Sokrata si nosí nádobíčko…

Sál se začíná plnit, vyskytují se organizační potíže (dole nejsou hlídači) a nervozita lehce stoupá (i když já se jen maximálně těšil, nervozita nebyla). Dívky do svatebních šatů, pánové do svých kváder. Natřikrát mi převazují uzel u kravaty, a pořád to není ono.

Přivítat rodiče. Potkat přátele. Problém s hlídači, kteří nechtějí dovnitř pustit lidi bez lístků, ač je o to žádáme.

Polonézu jsme vyzkoušeli dvakrát nanečisto. Snad byla paní Durná spokojená.

Pak přišel slavný moment. Ples začal. A to tím, že moderátor pan Picka oznámil příchod maturantů na parket. Jdeme s Míšou za ruce. Pevně se držíme a již zazní první tóny. Usmívat se, počítat kroky, držet hlavu nahoru a ruku před sebou. A hlavně: držet řadu.

Polonéza končí. Kluci sundávají saka a kravaty, sál rudě potemní a my s novými partnerkami za prvních tónů Hříšného tance rovnáme se na druhou část předtančení. Přichází první rychlé odvinutí partnerky do dálky a sál burácí. Joo! Nervozita musela spadnout úplně z každého. Opravdu silný zážitek a atmosféra, která dovádí k tomu, že Hříšný tanec dovádíme až do důsledků a snažíme se.

Hotovo a já vyrážím na obchůzku popovídat s kamarády. Nepil jsem nic až do půlnočního překvapení, po něm mi Vujo donesl pivo. Jak jsem říkal, chtěl jsem duchaplně konverzovat. Stejně jsem se cítil opilý i tak.

Dole byly Péťa, Péťa a Ivetka, každé to moc slušelo a dvě z nich tam měly své boyfriendy. Takže na mě zbyla Ivetka. Mám šťastný večer :) A pak jdu dál a všude je tolik lidí, Lenka, Luky, Vujo, Lenka, Martin, Siky a Tomáš… A už předtím jsem mluvil s Ájou.

K deváté je tady stužkování. Nástup na melodii od Pink Floyd. Hustě. Seznam studentů se stručnými charakteristikami jsem moderátorovi připravil já. Jsou tam všichni?! Tahle obava mi dost znepříjemnila celé stužkování. Zvlášť, když jsem zjistil, že jsem tam nenapsal sebe.

Radovan Fišer – Fiši, Radek Zadek; Práva a ekonomie v Praze: Radek si myslí, že skončí buď jako komerční právník, počítačový odborník anebo jako zemědělec. Sokolov je pro něj skvělé město, ale jak říká, nejlepší je stejně rodná Kostelní Bříza. O svém pobytu na Gymplu říká, že byl absolutně skvělý a nikdy na něj nezapomene.

Tomsíkovo brácha Martin s dokonalými vlasy mě zachránil. Takže jsem mohl vyjít. A ne jen tak. Hezky jsem si vyskočil, jako když vás vyhlašují na vítěze závodu.

Málem bych zapomněl! Naším fotografem byl Marián z Kraslic. Mimochodem, měl své fotky ve dvou posledních číslech časopisu Velo a má vysoké ambice. Natáčela nás TV Duha. Duha.

Po stužkování jsme připíjeli. Víno mi nechutná, žádné. To hoši ho vyžunkli hned a pak neměli čím připíjet. Na Gaudeamus jsem vytáhl z kapsy tahák, stejně to však skončilo jako Ommmmm, prostě neurčitý zvuk s melodií. Vivat academia!

Proslov, který jsme drželi já a Eva Roudnická, komentovat radši nebudu. Myslím, že můj hlas zní v mikrofonu zvláštně. Zajímavé byly četné improvizace v textu, protože jsem neuváženě použil malou velikost písma. S voláním profesorů na pódium to moc nevyšlo.

Na Život je jen náhoda jsem tančil s paní Vaňkovou a bylo to hezké. Povídali jsme si o Masce a o tom, jak krásný je ples. No a potom s maminkou, která byla úplně nadšená.

Další mezera s volným časem. Nevím, co jsem dělal. Vše v tu chvíli směřovalo k Twistu. Předtím však poněkud zmateně předvedli své umění barmani a zaskvěl se Matheus se svým kouskem o 4D. Uběhly dvě písničky a my naběhli na parket. Džíny a třídní trička. Cítil jsme se dokonale uvolněný a v největší pohodě. Jo..! Jenže ouha, nechápu to, ale několikrát jsem přešlápl, zapomněl to a to… Což neznamená nic jiného, že u videa se zasmějeme.

Po Twistu rychle přípravy na překvapení. První půjde 4D se svými Pribináčky. A pak my: Čtvero ročních dob. Jaro – Jana čmelák konečně najde svůj květ s pivním nektarem a zkalí se až na popel (MIG21). Slepičky přinesou velikonoční vajíčka a slepičkují. Léto – Baywatch, Pamela Pulki excelentně, Mitch Zelda, Míša Hříbek se nerušeně topí, Kaci a Sylva se opalují a užívají si s plavčíky. Podzim – nakonec hoodně dobré, agenti v brýlích a obleku sahají po Newtonovu jablku (na stromu - Ivaně), Ivan dráček a Verča podzimní dívka. Zima – Tonda Marfuša pod stromem, Eva H Děda Mrazík, Pulki a já turisté s pivem a vodkou, jež přilákala Marfušu, rozvázala ji vše, co na sobě měla a spolu s Pulkim, který se také odhalil, začali svádět turistu Ivana, tedy mě. To skončilo a náš dýdžej, já nevím, jak se jmenuje, měl stopnout hudbu a počkat, až Lucka, Zdeňka a Káťa uvedou Silvestr a bouchnou Rychlé špunty – nestopl, nestihly to, a začala Pomáda. Uprostřed sálu ležely střepy, jež tam vyvolala reakce mého piva s podlahou, Markéta si rozřízla nohu a my Pomádovali. Tam jsme taky popletl jednu věc.

Duh. To je vlastně skoro konec. Všichni jsme unavení, zpocení a chceme pít. Rozloučil jsem se s rodiči a chtěl jít s Mášou nahoru na pivo. Potkal jsme však Irenu a Janu, přidal se Martin a tancovali jsme. Taky skvělé. Teď se mi to ale míchá. Prostě mi Vujo donesl pivo, naši tancovali na pódiu. Od této chvíle jsme si to v košili štrádoval nahoru (Hanka, Jitka, Míša a její…) a dolů (pivaři) a na sál – opět nejlepší a the greatest kroužek a na pódium, kde to rozjížděli maturanti.

Ke konci se mi poštěstilo tancovat vedle Hanky ze 4E a hlavně s Lenkou ze 4D (Cikánka….). To bylo taky hustý.

No, a už se mi nechce psát.

Ples končí, v sálku maturantů je nepředstavitelný bordel. A všude okolo taky. Ale tam úplně největší. Zázrakem nacházím telefon, klíče od auta, peněženku, boty, džíny i triko a vyrážíme s Mášou a Míšou S do Masky. A zevnitř hraje Twist. Ještě v bundě hop hop hop a s Káťou Jirsíků jedem. A pak, pane bože, to bylo boží, tam pouštěli hoši z Masky Hu hů, hu hu hůůů (Kill Bill), Penery (Praha), nějaký rokenrol… Jenže pak partnerka unavená a já už neměl s kým, tak mě Vujo přizval k fotbálku a pak jsem seděl u stolu s Mášou, Jaruškou a vedle mě odpočívala Šárka. Seky rozprávěl s Jíťou a přes stůl jsme viděl intenzivní přátelství Evy a Péti T., které mnohé vyvedlo z míry.

Přišla únava a hlava padala, kam mohla. Něco kolem šesté a jel jsem domů. Péťo, ta rýha v tom sněhu je dlouhá patnáct metrů a vrchol poloviny elipsy, jež je tam vyryta, je od podélné osy skoro metr… Pane bože.

Budíček před jedenáctou, po čtvrté úklid po párty, chvíle v bazénu, tenis s klukama a druhý den Karlův běh. A od příštího týdne nám zvoní umíráček a já budu držet slzy, kdykoliv uvidím své kamarádky (i kamarády), které pak vídat nebudu. Anebo, a to spíš, to bude tak, že běh času to zařídí.