Pehe, Jandourek, Klaus, Fischer a Petrusek o postdemokracii

V tomto článku jsou články z archivu MF Dnes, Rádia Praha a Literárek. Doufám, že porušení autorských práv si nikdo nevšimne.

• Jiří Pehe: Europeismus, postdemokracie a další třesky plesky
• Jan Jandourek (autor učebnice sociologie, z níž se učíme na UK), 19. 5. 2005: Prezident Klaus a postdemokracie
• Radio Prague, 13. 7. 2005: Debate on postdemocracy chaired by President Klaus
• Petr Fischer (redaktor BBC), 10.12.2005: Chvála ohnisek nestability
• Václav Klaus (prezident), 17.12.2005: Nechvála post-demokracie, nechvála ohnisek nestability
• Miloslav Petrusek (profesor sociologie na UK), 31.12.2005: Klausova víra uhlířská
• Další články: Ivana Haslingerová – Postdemokracie je hrozba pro demokracii a svobodu člověka. Analýza – Postdemokracie jako bezpečnostní hrozba.

Jiří Pehe: Europeismus, postdemokracie a další třesky plesky

Prezidentu Václavu Klausovi evidentně nestačí, že se do historie už zapsal jako předseda vlády, jehož vládnutí skončilo krachem, a nyní i jako svérázný prezident jedné malé země uprostřed Evropy. Má neodolatelné nutkání být i myslitelem, což zřejmě souvisí s jeho ne zcela naplněnými profesorskými ambicemi.

Před časem nás šokoval svou teorií „euro­peismu“, kterýmžto pojmem chtěl vyjádřit své hluboké znepokojení nad tím, jak probíhají evropské integrační procesy. A protože do historie myšlení se lze zapsat buď jen skutečně zásadními objevy nebo totálními nesmysly, nabídl nám prezident to druhé: tezi, že přípona „-ism“ ve slově europeism (jak se tento nový převratný termín píše v angličtině) vlastně vyjadřuje nebezpečí podobné těm, která jsme zakusili ve spojení s jinými „ismy“ minulosti – například komunismem (communism). Neřekl, zda do stejného koše patří i jeho oblíbený kapitalismus (capitalism).

Na Klausův revoluční objev ovšem kromě několika domácích komentátorů nikdo nereagoval. Když se do prezidentových názorů na Evropskou unii nedávno obuli dva europoslanci, ani oni se Klausovým politologickým objevem nijak nezabývali. Prostě jen konstatovali, že prezidentovy názory jsou zavádějící, nebo že dokonce lže. Víme co následovalo. Klaus se z politologa-soukromníka rázem změnil opět v prezidenta, v jehož osobě prý byla uražena celá Česká republika.

Nyní prezident přišel s novu revoluční politologickou teorií. Částečně v ní navázal na své předešlé – tehdy ještě nesmělé – pokusy, v nichž v některých přednáškách mluvil o tzv. human-rightismu jako o nové nebezpečné ideologii. Přeložíme-li tento pojem do češtiny, pak měl prezident na mysli, že se nebezpečně rozmáhá ideologie lidských práv, která se staví nad národní státy. Tato práva si prý vymýšlejí jakési nikým nevolené nadnárodní elity.

Nejnovější teorie, která by snad už mohla Klausovi přinést kýžený zápis do dějin myšlení, byla ve zkratce vyslovena na zasedání Rady Evropy ve Varšavě. Zatím je to jen hutná, ale o to mocnější zkratka Klausova pohledu na nové světové nebezpečí. Jistě nám brzy nabídne delší rozbor této teorie, která pak bude tvořit základ jedné z mnoha knih, které vydá v příštím, nebo, pokud možno, ještě tomto roce.

Prezident ve Varšavě ohromeným státníkům, kteří se intelektuálně nemohou měřit ani s jeho kravatami, řekl: „Postdemokracii chápu jako potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu – bez demokratického mandátu – přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Mám na mysli různé projevy NGOismu (NGO = anglická zkratka pro nevládní organizace – pozn. red.), politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“

Všimněme si, že stejně jako v případě svých názorů na Evropu, prezident neváhá prezentovat svůj vlastní názor, ačkoliv reprezentuje Českou republiku (co tomu říká Jiří Paroubek?) a zároveň mluvit v plurálu. Říká, že jeho názor bereme vážně „zejména my, kteří jsme prožili komunismus.“ Škoda, že se zapomněl nejprve otázat třeba autora této statě a jeho přátel i kolegů z oblasti politických věd. Málokdo z nás Klausem nastíněné nebezpečí „nesmírně vážně“ bere. Ba naopak si mnozí myslíme, že prezident už zase plácá nesmysly.

Ale zpět k meritu věci. V prezidentově konceptu demokracie evidentně mají do veřejných věcí co mluvit jenom skupiny a jednotlivci s „demokratickým mandátem“ — tedy především zvolení politici a strany. V takovém pojetí je pro demokracii u nás bezpochyby mnohem důležitější například demokraticky zvolená komunistická strana než třeba nikým nevolený Člověk v tísni, který pomáhá lidem v nouzi v krizových oblastech po celém světě a zasazuje se o lidská práva na Kubě. Nebezpečný ???human-rightismus“ této organizace navíc vážně porušuje svrchovanost suverénního národního státu, jakým Kuba bezesporu je.

Sám Václav Klaus se často označuje za obdivovatele Friedricha von Hayeka. Navazuje v lecčems na Hayekovu teorii „spontánního řádu“, která de facto odmítá ideu společnosti jako racionální konstrukce a naopak klade důraz na společenský řád jako výsledek postupného přijímaní určitých pravidel, která se historicky osvědčila. Shodne se s Hayekem i v konceptu tržního státu a kritice sociálního státu. Pokud jde ale o koncept demokracie, Klaus Hayeka evidentně nectí nebo nezná. Hayek a někteří další autoři, naposledy například Fareed Zakaria, soudí, že pro ochranu svobody je méně důležitá procedurální demokracie, na kterou klade důraz Klaus, než liberální konstitucionalismus. Podle nich demokracie v podobě pravidelných voleb a dalších procedur i mechanismů ještě nezaručuje lidskou svobodu.

Klaus o demokracii přemýšlí jako ekonom, takže navazuje spíše na Rakušana Josepha A.Schumpetera, otce tzv. demokratického revizionismu. Schumpeter byl kritikem klasických teorií, v nichž je demokracie považována za „vládu lidu, skrze lid a pro lid“. Skutečná vláda lidu je podle něj jen iluze. Demokracie je procedura, instituční rámec pro zabezpečení politických rozhodnutí. Nemůže být cílem sama o sobě. Schumpeter považuje za rozhodující prvek demokracie konkurenci mezi různými skupinami elit – zejména pravidelné volby, v nichž se ucházejí o přízeň voličů politické strany a jejich vůdci.

Hayeka Klaus zřejmě nedočetl do konce, ani pokud jde o občanskou společnost. Hayek totiž vidí jako jednu z hradeb proti rozpínavosti státu nejrůznější dobrovolná sdružení. Klade též důraz na veřejné mínění, které se tvoří ve strukturované diskusi v občanském prostoru. O důležitosti občanské společnosti – ať už ve formě nevládních uskupení nebo v abstraktnější podobě tzv. veřejnosti – nepochybuje ani mnoho dalších významných politických myslitelů, z nichž zdaleka ne všichni patří k levici, kam by je Klaus nepochybně zařadil. Kdyby tušili, že jsou jakýmisi „post-demokraty“, tedy vlastně, jak Klaus též tvrdil ve Varšavě, nedemokraty, dost by se na Klause zlobili.

Pokud někdo z těch žijících uspořádá tiskovou konferenci nebo napíše článek, v němž označí Klause za hlupáka, bylo by namístě, aby se tentokrát Klaus nezaštiťoval svým prezidentstvím a Českou republikou. Jestliže už chce být světovým politickým myslitelem, musí si zvyknout na to, že mu občas někdo naznačí, že šíří amatérské nesmysly.

Jan Jandourek, 19. 5. 2005: Prezident Klaus a postdemokracie

Václav Klaus se pustil do nového boje. Před novináři ve Varšavě vypustil do oběhu pojem „postdemokracie“. „Boj za svobodu a demokracii neskončil pádem komunismu,“ řekl. „Jsou nová nebezpečí a nové hrozby.“ A k těm patří podle něj i nevládní organizace bez „demokratického mandátu“, které se chtějí „vměšovat do života lidí“.

Zní to demokraticky. Kdo nebyl lidem zvolen, ať do toho lidem nemluví.

Jenomže podle této logiky by bylo třeba vyšachovat ze hry také nikým nevolené podnikatele, novináře, vysokoškolské učitele, vědce a herce a další. Tedy všechny ty, kteří se z titulu své profese „vměšují do života lidí“. V podstatě jde o vrstvu lidí mnohonásobně přesahující úzkou vrstvu profesionálních politiků, které lid sice volí, ale jak víme, moc jim nedůvěřuje.

Teze, že „zvolený dobrý, nezvolený špatný“, je podivná. Grebeníček je zvolený, zatímco historik nebo pracovník humanitární nadace nezvolený. Takže pokud jde třeba o ekologii nebo lidská práva, Grebeníček se „vměšovat“ smí a nezvolení plebejci nesmějí? Jako by prezident někdy postrádal „sociologickou imaginaci“. Pro společnost, především pro tu s přívlastkem „občanská“, příliš vstřícná slova nenachází. To chápeme. Stát lze řídit a národu lichotit. Společnost si však žije po svém, vláda sem, vláda tam. Má svůj život a zákony, nelze ji popsat jen jazykem politiky nebo ekonomie. Státy pomíjejí, společnost zůstává.

Klaus by jistě neřekl to, co bylo ideologií předválečné Itálie: „Všechno pro stát, nic mimo stát, nic proti státu.“ Občané však mají někdy pocit, jako by u nás z výšin moci stále zaznívalo podobné heslo: všechno pro strany, nic mimo strany, nic proti stranám. Hezky si odvolte a pak do toho čtyři roky moc nemluvte, ať se děje, co se děje.

Stát je přitom servisní organizace občanů, ne nějaký mystický organismus. Tím, kdo se má do života občanů vměšovat co nejméně, je právě demokratický politik.

Debate on postdemocracy chaired by President Klaus by Martin Mikule

Postdemocracy is a term that was used by President Vaclav Klaus at a Council of Europe meeting in Warsaw in May where he criticised growing power of non-governmental organizations. But President Klaus’s criticism of civil society has outraged many members of different voluntary associations, who have protested against his attack. President Vaclav Klaus says his words were misunderstood and, on Tuesday together with the right-wing think tank the Centre for Economics and Politics, he held a panel debate to help clarify this dispute.

President Vaclav Klaus himself chaired the debate, and invited four panellists with different views who would present their arguments on the reported growing threat of excessive power of civil organizations.

Ladislav Jakl who is the president’s secretary denies that he would be against non- governmental organizations in general. What he sees as potential danger is the ideology that promotes their power.

„I am not criticising any particular organizations. What I am against is a certain view of the world, according to which current democracy is insufficient, tired and inflexible. This ideology suggests inventing some other mechanisms which would enable NGOs to have power over citizens.“
Ladislav Jakl thinks that this is too dangerous and that real power should be given only to institutions that were directly elected, like parliament or institutions which have a mandate derived from the elections, such as the president or the government.

„I think NGOs’ power over people is dangerous – this power should only be used by institutions with a public mandate, which can be overseen. Some ideologies propose a system which should come after our current democracy – that’s why I use the term ‘postdemocracy’. By this I mean bodies which seem to be independent of state power, and could have some power over free citizens. And that’s what I protest against.“

But Jiri Tutter who is the head of Czech Greenpeace denies that non-governmental organizations would have the ambition to supply state institutions.

„I don’t want to defend civil society. It actually doesn’t need to be defended. What I was trying to explain was that we are not trying to get power as obviously many people in the room thought. I was trying to explain that this is not our aim, our goal; this is not what we aspire for. We just want one simple thing: to have a say in public things, to speak loud. And we want our polititians to act responsibly.“

Jiri Tutter is not afraid of excessive power of organizations such Greenpeace. He says he believes they are an asset to the society.

„They can show to public that it has a say. People do not have to come necessarily to Greenpeace and say: ‘Please, Greenpeace do it for us!’ but they should see that it is possible to raise the voice if we don’t like something, namely if politicians are not behaving competently and if they are not responsible enough. So we believe that Greenpeace should serve as an inspiration for public. They can set up their own small NGOs and they can try to push forward their own local agenda, for example.“

Many observers say the debate has much deeper roots. They view it as a clash of two different views of the world – one represented by the former president Vaclav Havel who always stressed the importance of non-governmental organizations and their role in democracy – and the other view of the current president Vaclav Klaus who believes that citizens who want to be active should be organized above all in political parties and enter politics through elections. Both views have many advocates as well as opponents and we can expect this public debate to continue.

Petr Fischer, 10.12.2005: Chvála ohnisek nestability

Václav Klaus kritizuje post-demokracii. Vede tím žalozpěv za demokracii, která se už nevrátí

Post-komunistická zem, post-industriální společnost v post-moderní době, kterou ohrožuje post-demokracie. Co naznačuje kumulace předpony „post“? A lze i demokracii – jak to v České republice, naposledy v projevu k 28. říjnu, dělá prezident Václav Klaus – jen tak přiřknout ozdobu „post-“?

Z projevu 28. října 2005:

Naše republika musí zůstat svobodným prostorem pro důsledné uplatňování občanského principu, v němž demokracie nedegeneruje v postdemokracii a v němž se republika svobodných občanů nerozkládá pod náporem různých účelových seskupení, usilujících – pod maskou vznešených frází a bez demokratické legitimace – o politickou moc.

Polský sociolog žijící v Anglii Zygmund Bauman mluví o konci doby pevnosti, o rozkladu struktur, které byly základem života moderních společností, o pádu zdí, podle nichž každý mohl orientovat svůj život. Francouzský filozof Michel Foucault společenské hierarchie rozebral z hlediska ustavování a ovládání subjektu, jedince -v jazyce, v rodinách, v sexuální identitě, ve vězeních, v továrnách, v nemocnicích. Nejen tito myslitelé různým způsobem popisují rozpad tradičních toků moci, které určovaly, kým jsme a hlavně kým být smíme, abychom – jak se hezky říká – byli normální. Celé současné myšlení není ničím než snahou ukázat, že tradičně chápaná normalita nemá žádný přirozený základ, nýbrž že jde o strategii moci. Nejsme pány ve svém domě, protože ho vždy stavějí jiní, ale jak se později ukazuje, ani oni nakonec nejsou s to ovládnout síly života, které se snažily svazovat.

Na začátku 90. let se v České republice každému myšlení, které poukazovalo na výše naznačený rozpad tradičních struktur a představ o normalitě, říkalo „morální relativismus“. Zastánci tradičnosti si stěžovali, že pak už se nedá vůbec o nic opřít a že v takovém světě je vše možné. A tak slovo postmodernismus bylo vzato na milost pouze jako varování a výzva k obraně starých dobrých hodnot.

Nicméně české intelektuální prostředí se mezitím – za posledních zhruba deset let – změnilo. Současné, ze světa importované myšlení dneska už není trpěný nepřítel, proti němuž se lze na intelektuální frontě vcelku snadno semknout, třeba ve jménu klidné obnovy liberální demokracie. Proměny světa doběhly i do Prahy (a soudobé politické myšlení zejména do intelektuálních výsep v Brně) a teze o „roztříštěné identitě“ a „komplexitě moci“ se staly běžnou součástí tuzemských náhledů a diskusí. Dokonce ani zdejší politika už nesnese modernistickou představu přísně oddělených hierarchií a mocí, mezi nimiž výlučně probíhá politické dění. Poznali jsme, že „to“, co je politické, nás potkává vjistém smyslu všude.

Do tohoto kvasu by mohla zapadat i teze o post-demokracii, kterou s jistou sympatickou trpělivostí už nějaký čas razí český prezident Klaus. Ale není tomu tak. Klausovo používání předpony „post-“ naopak navazuje na odmítavé nálady 90. let. Je to pejorativum plnící roli varovného vykřičníku. Prezident pomlčkou nezdůrazňuje, že demokracie prodělává vnitřní posun, v němž se tradiční základ podstatně posouvá. Pomlčka naznačuje cizorodost odlučitelné předpony, nebezpečné znečištění původní ideje.

Moc, říká prezident Klaus, v dnešním světě již nepřísluší výhradně zvoleným zástupcům, jak by tomu mělo být, nýbrž bez jakékoliv legitimizace volbou si ji přivlastňují různobarevná hnutí – ekologickými aktivisty počínaje, lidmi pracujícími v oblasti dodržování lidských práv konče. A nejen to: moc opět bez jakékoliv volby přechází na nadnárodní instituce, jako je Evropská unie. Post-demokracie jakožto moc nevolených je v prezidentově pojetí největším ohrožením svobody.

Mezi nevolenými přitom Václav Klaus rozlišuje. Nezmiňuje silné nadnárodní firmy, jejichž pravidla daná jejich ekonomickou silou si nikdo nezvolil. Nehovoří ani o nevolené moci soudců či centrálních bankéřů, ačkoliv jejich legitimita je zaručena pouze výběrem prezidenta, který na ně přenáší jakousi feudální suverenitu, kterou mu na základě volby druhého řadu propůjčili nepřímo volení zákonodárci.

Tato zvláštní nedůslednost nemusí být nahodilá. Prezidentovi zjevně nejde o postižení složitosti toků mocenské energie, jejichž vzájemné působení vytváří globální svět. Nepopisuje se tu obtížnost práce profesionálního politika, který musí se všemi těmito vlivy pracovat. Je to spíše žalozpěv za starou dobrou demokracii, kterou lidem berou převážně socialisté všeho druhu.

Ale nechme osobní či ideologické motivace stranou a podívejme se, čím se v prezidentově pojetí vyznačuje demokracie jako systém. Jsou to tři základní charakteristiky, které musí platit zároveň: 1) politická moc je volená a je totožná s parlamentním systémem; 2) volená politická moc má díky tomu právo na koncentraci rozhodování, vše ostatní je svévole slabochů, kteří nechtěli vstoupit do politiky a usilují o moc podloudným způsobem; 3) volená politická moc působí v rámci jediného státu – hranice státu či jedné národní kultury jsou hranicí demokracie.

Politická energie či svoboda, použijemeli prezidentovo výrazivo, je tu svázána tradiční modernistickou stavbou: představou struktury, které nechybí tradiční pevnost, a tudíž ani ideálnost.

Prezidentův zrak se obrací do krajiny mocenských pyramid, do míst přehlédnutelných hranic, v nichž se politika omezuje na angažované stranické vykonavatele, kteří v souboji s jinými podobně postiženými nejlépe zajistí směřování celku.
Občanský život odtud není vyloučen, přísluší mu ovšem jasně vyhrazené pole vně politiky (jsme ve světě úhledných dvorků a zahrad, s jasně oddělenými ploty), a komunikace s mocenskými proudy se účastní jen tehdy, je-li politikem pozván. Tento model dělá z demokracie idylickou omalovánku a politický boj nahrazuje simulací boje jednoduše čitelných ideologií, zcela chybí prvek hrozby, otřesu, podvratnosti, který nutí nejen mocensky privilegovanou politickou vrstvu, nýbrž i celou společnost k životnímu pohybu. V demokracii tohoto typu se dobře žije všem, kteří „se v tom naučí chodit“: náležitě znají sousedy ze zahrádky, s nimiž se vždycky nějak dohodnou a kterým k večeru vyprávějí oblíbené pohádky o tom, jak se u nás utěšeně žije.

Postaví-li se takový ideál přehledné demokracie do protikladu se současnou realitou, tak nekonečně pestrá realita z toho nutně vždy vypadne jako pokřivenina. Pak stačí krůček a jsme u pojmu post-demokracie, u oné zvrácené moci nevolených, skrývající se za maskou demokratické a humanistické rétoriky.

Jenže fakticky paralelně s centralistickou, útěšně přehlednou technokracií moci v „postmoderní“ společnosti probíhají rušivé „neorganické“ spodní proudy. Tento blahodárný neklid byl již mnohokrát popsán. Kupříkladu francouzský filozof Gilles Deleuze mluvil o mikropolitických vrstvách, v nichž se moc třepí a vytváří nečekané účinky, které vládnoucí politicko-ekonomická oligarchie nepředvídala. A viděno zde již citovaným Foucaultem, jde o „ohniska nestability“. Český filozof práva Jiří Přibáň hovoří o pozitivním vlivu nesouladu, jenž z monotónně klapajícího stroje demokracie dělá otevřenou strukturu.

Velký Murphy ve střetu s mocenským systémem psychiatrické léčebny, vykreslené v Keseyho románu Vyhoďme ho z kola ven, vytváří právě takové ohnisko: převrací zaběhnutý řád vnímání nemocných -alespoň do chvíle, než ho násilná ruka moci zlikviduje. Ohniska nestability vytvářejí ekologičtí aktivisté, kteří se snaží zadrhnout logiku akumulace a růstu. Stabilní řád naopak budují nadnárodní firmy, které pro změnu ve jménu akumulace drancují deštné pralesy nebo vnucují logiku svého trhu africkému mikrosvětu. I radikální humanrightisté, jak říká prezident, přinášejí nestabilitu, protože jejich absolutní nárok lidských práv odmítá relativismus poklidného demokratického konsenzu.

Nestabilitu přinášejí i výtvarníci upozorňující na souvislosti, jež jazyk politiků zakrývá. „Politika je nejvyšší a všeobjímající umění a my, kteří vytváříme současné umění, se považujeme za politiky,“ prohlašovali ironicky na své první desce slovinští Laibach, aniž tušili, jak se jejich ironie časem převrátí. Ohniskem nestability jsou anarchisté, demonstrující proti nadvládě bohatých a nutící politiky k úprku do bezpečí drátěných ohradníků. Nestabilitu produkují idealističtí rockeři bojující za spravedlnost pro Afriku, protože veřejně demonstrují rozpor mezi velkou a malou politikou.

Filozof Deleuze tvrdí, že každá centrální moc má tři zóny působení. V první zóně probíhá téměř dokonalá distribuce kontroly po liniích úřadů, škol a podobně. Ve druhé zóně, zóně nerozlišitelnosti, dochází k rozplývání moci ve společenské látce. Ve třetí zóně, zóně impotence, centrální moc není schopna definovat ani řídit vůbec nic. Deleuze to předvádí na příkladu peněz: „První zónu reprezentují centrální banky, druhou neurčité série vztahů mezi soukromými bankami a dlužníky, třetí zónu představuje toužící tok peněz, jehož kvanta určuje celková masa peněžních transakcí.“ Centrálním bankám vždy něco kazí plány a prognózy, soukromé banky žehrají na úrokovou politiku centrálních bankéřů, odpůrci globalizace si zase stěžují na nedostatečnou regulaci finančních toků a bezohlednost soukromého kapitálu. Všichni se svým působením snaží systém ovlivnit a nepochybně ho i mění, ale nikdy ho nelze převést na jednotného jmenovatele. Peníze nějak potečou dál.

S demokracií je to podobné. Volená centrální moc nedosáhne do nejspodnější vrstvy, kde se střetávají životní osudy, myšlenky, osobní hledání, politické ambice, a to vše probublává do vyšších pater. Ne vždy musí jít o politické sebepotvrzení, o získání statutu. Výrazný dynamismus takového systému, v němž jsou nevolení stále více slyšet, nemusí znamenat, že jsme přešli do jiné fáze, které prezident Klaus říká post-demokracie. Pokud už je nutné takový pojem použít, pak by vzhledem k řečenému možná potřeboval jinou definici. Neoznačuje slovo post-demokracie spíše stadium, kdy už skoro všichni chápou neudržitelnost starého uspořádání „velké politiky“, její nefunkčnost, avšak ze strachu se dál drží mantry, která liberální demokracii chápe jako vládu svobodně zvoleného parlamentu a trhu?

Václav Klaus, 17.12.2005: Nechvála post-demokracie, nechvála ohnisek nestability

Petr Fischer se – v mladofrontovské Kavárně (10. prosince 2005) – pustil do obhajoby post-demokratismu a mne označil za zpozdilého a zbloudilého obhájce demokracie, za obhájce světa, který je už dávno passé. Otevření diskuse na toto téma přijímám. Navíc ji zahájil poučený, kultivovaný, nikoli nenávistný člověk, který je ve svých postojích – pro mne sice velmi zvláštních a bohužel málo konzistentních – důsledný a konzistentní.

Jsme ale každý někde úplně jinde a čteme úplně jiné autory. Petr Fischer cituje Baumana (od jehož marxiánské knížky o sociologii z šedesátých let jsem už nikdy nic nečetl), Foucaulta, Deleuzeho a Přibáně, což je pro mne neskutečná kombinace. Je to všechno jistá odnož francouzsko-německého mudrování. Je to mimo hlavní proud společenských věd. Je to mimo jasné kontury elementární vědní linky anglo-amerického světa (mimochodem mne napadá, zda takto hluboko nejdou i kořeny dnešních sporů o EU). Ještě by to chtělo přidat Patočku a Bělohradského. Ano, je to úplně jiné paradigma.

Je to paradigma z mnoha důvodů špatně diskutovatelné. Prvním problémem je nejasné rozlišení mezi pozitivním a normativním, tedy mezi pokusem o deskripci, o popis světa, jaký skutečně je, a mezi soudy o tom, jaký by být měl, respektive co je v něm správné a nesprávné, žádoucí a nežádoucí. Druhým problémem je až příliš volné literátství jeho autorů, hraní si s nedefinovanými (a nedefinovatelnými) pojmy.

Petr Fischer žádný konzistentní deskriptivní soud o světě nepřináší. Jediné, co dělá, je to, že útržkovitě cituje: „Polský sociolog žijící v Anglii Zygmund Bauman mluví o konci doby pevnosti, (…) o pádu zdí, podle nichž každý mohl orientovat svůj život.“ Je to výrok o realitě? O této větě by bylo možné napsat esej, protože má klíčové postavení. Je – snad nikoli náhodou – první větou celého článku. Marně bych ale ve společenskovědní literatuře hledal definici pojmu „doba pevnosti“, a už vůbec si nedovedu představit strukturaci lidských dějin na dobu pevnosti a dobu „post-pevnosti“. Slova jako „doba pevnosti“ či „zdi“, podle nichž si orientujeme svůj život, ale asi nejsou myšlena úplně vážně. Nejsou diskutovatelnými termíny. Jsou pouhými literárními obraty, které nemá smysl analyzovat.

Například u Foucaulta se jako přínos zdůrazňuje „rozpad tradičních toků moci, které určovaly, kým jsme a hlavně kým být smíme“. Hnidopišsky musím říci, že obrat „toky moci“ také neznám, ale je evidentní, že autor pokračuje v marxistické vizi člověka potlačovaného, vykořisťovaného, manipulovaného, odcizeného a že autor člověku, jako svébytnému jedinci, nevěří, že nevychází z jeho primární svobody, že člověka – s výjimkou post-modernisticky o tom píšících jedinců – považuje za něco velmi nesvéprávného, nesamostatného, neautentického.

Petr Fischer – také jistě ne náhodou -píše, že „celé současné myšlení není ničím jiným než snahou ukázat, že tradičně chápaná normalita nemá žádný přirozený základ, nýbrž že jde o strategii moci“. Zase bych se ptal, co je „tradičně chápaná normalita“, když se toto slovo v textu z ničeho nic objeví? Normalita koho či čeho? Je to Foucaultova kritika 18. století a jeho osvícenství a kultu rozumu, který nám – pod heslem údajné racionality -přinesl jedno chápání normálnosti? Opravdu si to myslí „celé současné myšlení“? A navíc „jde o strategii moci“? Jakou strategii? Čí moci?

Pokouším se ono – mně cizí – paradigma domýšlet. Asi je někde člověk, který se nemůže „vůbec o nic opřít“ a proti němu stojí jakási moc. Ta je natolik dominantní, že se jí nemůže ubránit.

Navíc ta moc už není v původním slova smyslu politická. Už jsou to nejen volení (nebo diktátorsky nevolení), ale nejrůznější vyvolení. Nikoli náhodou se Petr Fischer pouští do útoku na kapitalismus, na nadnárodní firmy. Kritizuje mne za to, že „nezmiňuji silné nadnárodní firmy, jejichž pravidla daná jejich ekonomickou silou si nikdo nezvolil“. V kurzu, který právě vyučuji na VŠE, si vysvětlujeme staré a nové chápání monopolu a dominantní firmy, konkurenci na trhu a konkurenci o trh, „workable competition“ a celou řadu dalších aspektů mikroekonomické teorie tržních struktur. O čem z toho mluví pan Fischer? Jaká „pravidla“ určují nadnárodní firmy? Mohou více ovlivnit cenu než v systému dokonalé konkurence? Asi leckdy ano, ale jedná se o „pravidla“ našich životů? Co nám tyto firmy diktují? Říkají nám, díky své údajné moci, co „smíme“? Já myslím, že ne. Jejich výrobky nám nikdo nenutí, rozhodujeme se o nich sami, v tomto ohledu jsme „pány ve svém domě“ a není pravda, jak říká pan Fischer, že „ho vždy stavějí jiní“.

Prý nehovořím o „nevolené moci soudců či centrálních bankéřů“. Nevím, co si o ní myslí on, ale já vím, že vinou naprostého potlačení autonomnosti soudců a centrálních bankéřů komunistickým režimem došlo po jeho pádu k vychýlení kyvadla až příliš na druhou stranu. Bohužel mám pocit, že to nemohlo dopadnout jinak. Spolu s marxisty a Deleuzem pan Fischer také mluví o „vládnoucí politicko-ekonomické oligarchii“, což už jsem opravdu hodně dlouho neslyšel.

Toto všechno vnímám jako naprostou karikaturu dnešní reality (u nás i ve světě), a navíc jako karikaturu mého pohledu na svět. Nevím, kde autor vzal tvrzení, že „prezidentovi zjevně nejde o postižení složitosti toků mocenské energie, jejichž vzájemné působení vytváří globální svět“. O pochopení dnešního světa v celé jeho složitosti mi jde moc, i když termín „toky mocenské energie“ nechápu, když je navíc – o pár řádků dále – napsáno „politická energie či svoboda“, neboli energie a svoboda jsou považovány za zaměnitelné pojmy!

Za zmínku stojí i občasný explicitní či častěji implicitní normativní pohled Petra Fischera. Post-demokracii a spolu s ní „ohniska nestability“ chválí. Nestabilita (to není nestacionárnost či dynamika) je tedy chválena, což je poněkud překvapivé. V myšlení některých z nás Fischerovi „zcela chybí prvek hrozby, otřesu, podvratnosti“. Proto – na rozdíl od nás – nechce „přehlednou demokracii“, nechce „monotónně klapající stroj demokracie“, vítá „ekologické aktivisty, kteří se snaží zadrhnout logiku akumulace a růstu“, odmítá „poklidný demokratický konsensus“ a není divu, že vidí na své straně „anarchisty (…) nutící politiky k úprku do bezpečí drátěných ohradníků“ a „idealistické rockery bojující za spravedlnost pro Afriku“. Tyto názory jsou v textu různě zamíchané a roztroušené, a proto stojí za to dát si je vedle sebe. Abychom věděli, co je autorovým normativním ideálem.

Podobné věty jsme už v minulosti mnohokrát – v různém balení – slyšeli a četli. Neobává se Petr Fischer možných důsledků? Nezamýšlí se nad obvyklými konci těchto postojů? Je opravdu tak naivní, že si může myslet, že ti idealističtí rockeři myslí na Afriku a na spravedlnost v ní? Tomu se zdráhám uvěřit.

Je mu tak proti mysli pohled, který chce – v liberální variantě -transparentní politiku, minimální stát a naopak maximální autonomnost lidského života? Asi ano, protože by to jinak určitě řekl. Řekl by, že by si přál, aby se politika, byť demokratická, do oblastí, kde „se střetávají životní soudy, myšlenky, osobní hlediska“, moc nepletla, a že to je tak všechno, o čem můžeme snít. Tomu my někteří skromně říkáme demokracie a „žalozpěv“ vedeme nad těmi, kterým už není dost dobrá.

Miloslav Petrusek, 31.12.2005: Klausova víra uhlířská

Neláska Václava Klause ke společenským vědám – s výjimkou jednoho proudu uvnitř ekonomie – je všeobecně známa. Nevím pouze, jak je tomu ve vztahu k sociální antropologii. V „sociologicko-politologické“ diskusi s Petrem Fischerem o „postdemokracii“ a „nestabilitě“, která probíhá v Kavárně, lze však identifikovat několik momentů, které celou diskusi posunují na úroveň společenskovědního bulváru.

Konstatuje-li Václav Klaus, že „je někde jinde a čte úplně jiné autory“; než Petr Fischer, je to jeho svaté právo. Není však korektní – jak to učinil prezident republiky – o Zygmuntu Baumanovi napsat, že kromě jeho „marxiánské knihy z šedesátých let už nikdy nic nečetl“, a nic k tomu nedodat.

Sociolog Bauman nepatří mezi „ezoterické autory“ druhé garnitury. Je totiž nejen pronikavým analytikem pozdní modernity („standardního kapitalismu“), nýbrž především autorem díla, které je světově proslulé – Modernita a holocaust. Bauman sám se právě touto knihou snaží vrátit sociologii tam, odkud se na čas vychýlila, totiž k „velkým problémům doby“. Na Baumanovi může přirozeně vadit nikoliv jeho dávné „marxiánství“ (které nikdy nepopíral), ale spíše to, jak důsledně klade mravní otázky naší doby na první místo: brání se tomu, aby některé oblasti lidských aktivit – zejména pak aktivit politických a ekonomických – byly vyňaty ze sféry mravního posuzování (říká tomu „adiaforizace“), protože na počátku všeho strašlivého zla uplynulého století stál právě tento jev: totiž snaha postavit morálku až na sedmé nebo sedmdesáté místo v žebříčku hodnot. A na první místo postavit rasu, třídu nebo peníze.

Klausova chvála „hlavní linky anglo-amerického světa“ je poněkud podivná. Foucault i Deleuze k ní jistě nemohou patřit – jsouce Francouzi, nicméně vyloučit vše z věcné diskuse pouze proto, že to „je mimo hlavní proud společenských věd“, je prostě požadavek, mírně řečeno, nadsazený. „Mainstream“ sociálních věd se vždy na určitý čas stabilizuje, aby se po jisté době zase otřásl (že jde o variace na slavnou teorii Thomase S. Kuhna o „normální vědě“ a vědeckých revolucích, není třeba sečtělejšímu čtenáři připomínat). A otřásají jím vždy a důsledně právě ti, kteří stojí mimo „hlavní proud“. Platí to stejně tak o astronomii a fyzice jako o chemii a biologii, stejně tak o filozofii jako o sociologii. Jak je tomu s ekonomií, věru nevím. Avšak právě Václav Klaus kdysi každoročně psával brilantní texty o nových nositelích Nobelových cen za ekonomii. Od jisté doby v tomto počínání ustal; snad v důsledku jiných aktivit. Ale možná také proto, že se nositeli Nobelových cen za ekonomii staly osobnosti, které nereprezentují „hlavní proud anglo-amerického světa“ (snad třeba prof. Stieglitz?).

Mohu s prezidentem upřímně nesouhlasit – a nesouhlasím – s tím, že se společenské vědy (zejména část filozofie, ale i sociologie) dávají okouzlit tím, čemu anglicko-polský sociolog Stanislaw Andreski říká „čarodějnictví ve vědě“. Je to nezřídka pustá jazyková svévole, které nerozumí ani „profesionál“; je to čirý verbalismus, který opravdu je „mimo jasné kontury elementárního vědění“ – v tom má Klaus svatou pravdu. Ale do tohoto proudu nelze úplně beztrestně řadit Bělohradského a už vůbec ne Patočku. O nich neplatilo – a neplatí! – že by se věnovali „příliš volnému literátství“, protože jejich starost o budoucnost člověka ve stále méně srozumitelném světě byla vždycky věcně argumentovaná a jazykově pregnantní, a kdo chtěl číst, mohl, a kdo chtěl rozumět, rozuměl.

Nepřísluší mi vést spor o „postdemokracii“, ba sdílím s Václavem Klausem jeho skepsi k některým příliš halasným „emancipačním aktivitám“. Avšak na druhé straně prezidentova víra, že nám „nikdo nenutí výrobky nadnárodních firem, že o nich rozhodujeme sami a v tomto ohledu jsme pány ve svém domě“, je pravou vírou uhlířskou. Velice rád bych věděl, v jakém „svém domě“ to žijeme, když jsme se na něj zadlužili ve svých domácnostech více než čtyřmi sty miliardami korun? Věru že nás k tomu nikdo násilím nenutil. Ale společenské vědy dávno odhalily rafinovanější způsoby, jak člověka přimět k tomu, aby si kupoval něco, o čem včera ještě nevěděl, že vůbec je na světě. Nežijeme ani zdaleka ve světě úplné svobodné volby, zejména v jeho ekonomickém a bohužel i kulturním segmentu. A moc, o níž Petr Fischer píše (možná trochu zbytečně s odkazem na francouzský „mainstream“), radikálně změnila své podoby a formy.

Abychom rozuměli složitosti tohoto světa, neměli bychom tedy házet do jednoho pytle „marxiána“ Baumana, francouzské myslitele Deleuze, Foucaulta, Čechy Bělohradského a Patočku a povyšovat nad tyto všechny „hlavní proud angloamerického myšlení“ jako jediné kritérium opravdového vědění. Nedospějeme tak nikdy k rozumnému dialogu, který jediný je předpokladem racionálního fungování moderní demokracie, v níž musí být pozorně a vnímavě slyšeny všechny hlasy.

Závěr

Jaký je váš názor?