Radkův zápisník

Rád bych se podělil o pocity z cyklistického maratonu Malevil (Jablonné v Podještědí, Lužické hory). Tento maraton se jezdí v terénu a patří do rodiny druhých nejtěžších (po Drásalovi a Rallye Sudety) a bratry mu jsou Král Šumavy a Šela maraton. Jezdí se v kratší (avšak v žádném případě “krátké”) verzi 60 km a 102 km. Delší verze objíždí všechny kopce v okolí a zdolá výškové převýšení 2,7 km.

Ač se běžným smrtelníkům může zdát, že absolvování takové akce vyžaduje dlouhou fyzickou a technickou přípravu, tak pohled na některé účastníky je musí vyvézt z omylu: trekingová kola, tenisky, bavlněná trička a couch potatoes jsou běžně k vidění. Jako výjiměčnou akci to zvládne asi každý, ale následky bývají kruté… bolí všechno a dosažení cíle může člověka připravit o psychickou pohodu na dlouhou dobu. Proto se pravidelní účastníci pravidelně připravují a kupuj ísi drahé vybavení.

Na ranč Malevil obklopený zelený kopci, kde se soustředilo zázemí závodu, a kde se každému líbí, protože ranč je to krásný, jsem s taťkou dorazili, když už se stmívalo. Z Prahy jsme to vzali přes malé vesničky (prostě sightseeing) a kochali se krásou okolí Prahy (už u Ukoře je to úžasné). S kolem na střeše se dá po dálnici jet 130 I 140 km/h a po okreskách také na plný plyn.

Jdeme takhle rančem a nevíme, kudy kam (což byl také obecný rys: navigačními cedulemi e zbytečně šetřilo). Tak se taťka zeptal kolemjdoucího bikera, který odpověděl, že taky neví ahledá… a byl to Ján Svorada, Jančí, jak mu říkají. V hospodě se pizzou ládoval Viktor s Terezou a Lukáš, Dáda, Mirka a Tomáš se blížili v dodávce ďábelským tempem. Předtím jsme už potkali Marka a Honzu. Všude kolem je spousta lidí, kteří myslí na jednu jedinou věc a njsou do ní patřičně zažraní.

Tím se dostávám k té zásadní věci: duchu maratonu. Maraton totiž není jako chodit nakupovat. Má svou atmosféru a jedinečné rysy, ktreré účastníkům přinášejí jedinečné zážitky. Někdy samozřejmě negativní.

Přespávali jsme v hotelu v České Lípě. Večer v pokoji to vypadalo jako na Tour de France. Magie s jídlem (těstoviny s cukrem a tvarohem), příparvou pití a neergetikých zdrojů na zítřek (žádný chleba se salámem, ale gely, tablety, kofein, různé lektvary s aminokyselinami, maltodextrinem atp.), oblečením a probíráním taktiky nad profilem trati („Nenaděláš nic, kopce tam jsou všude.“).

Ráno to začíná… jediná věc, která by ještě více podpořila nadrženost na startovní výstřel, byla pořádná muzika jako Offspring. Půlhodiny před startem si člověk našel OK pozici v davu, já dokonce stál vedle Dády. Na kašně stáli chlapi z Ambike a fotili. Vepředu stepoval Viktor a jeho přítelkyně Tereza stejně jako Tomáš Makoň byli ještě doma, protože šedesátka jela až v půl desáté. Taťka si odbýval závodní premiéru na novém kole - Merida XC Mission, hliníkové celopéro s kotuučí a Sramem X9.

Bum! Duc duc muziku přerušila ostrá rána a dav masa, kostí a hliníku se dal do pohybu. Čelo závodu mizí vcepředu a kilometr a půl po asfaltu, navíc do kopce, dává bohatě prostoru k předjíždění. Libuji si v jízděna hraně na kraji silnice a předjíždění pomalíků, kteří však za chvilinku předjíždí mě, a v této vzájemné hře najedeme do terénu. Polní cesty, koleje, vyvýšený prostředek, vlhká tráva, hlína. Už na prvních metrech se ukáže, kdo umí a kdo ne. Ti dobří zrychlí a řítí se terénem před ostatní. Ano, to byl můj případ. Lukáše jsem však viděl stále v dálce před sebou. Viktor už byl blíže a po chvíli jsem byl za ním. Jedeme z kopečka po trávě. V zrádné zatáčce to však Viki položil na bok a já mu zajel hezky přímo do zadku. |Naštěstí zůstal vcelku, oba jsme se zvedli a Viktor jel chvíli za mnou a pak jsme se oddělili. Zbývalo dostihnout Lukáše. Chtěl jsme jet s Markem, který ale z neznámých důvodů nezvyšoval tempo a nebyl příliš otevřený jízdním podnětům.

Popis průběhu závodu (bez tachometru)

Když se jel dlouhý táhlý kopec po louce, moje skupina se dost loužila,p orot jsme před vrcholem zabral a předjel si ji a na úzkém singletracku toho využil a vydal se za Lukášem. Což bylo štstí, prootže právě když jsme jeho skupinušílenců dotáhl, začala silnice a nebýt v háku by se krutě nevyplatilo. Chlapi to ale brali hodně vážně. Střídalo se a upalovalo. Tohle tempo nevydržím, říkal jsem si. Už tehdy se ukázalo, co platilo I zbytek závodu a bude platit celou mou sezónu: na rovině a z kopce to umím rozjet hodně dobře, ale v kopcích jsem slabší. O terénních sjezdech ani nemluvě, to mi dnes šlo vážně hustě dobře. Přišel tedy kopec, já byl hned vzadu a dávil se, abych se udržel. Myslím, že jsme s Lukym později zůstali vzadu a nechal isi ty nadržence odjet. Po chvíli se vška nachomítnula jiná skupinka a s těmi jsme to rozjeli velmi dobře. Akže se jelo ve svižném tempu v terénu nahoru a dolů. Už jsme minuli několik občerstvovaček, kde jsme si vzali dobré banány.

Problém je v tom, že se jede sto kilometrů a fond fyzických sil je omezený. Čím více si člověk bude ulítávat od ananerobních prahů a tvořit si ve svalech kyselinu mléčnou, tím dříve přijde ten tupý a lehce bodlavý pocit ve stehnech a lýtkách… už nemůžete. Toho jseme se chtěl vyvarovat, a v kopcích se tedy úmyslně přidušoval. Ale po rovinách to byla lokomotiva. Po třetí občerstvovačce mi v technickém kopci spadl řetěz (na malý převodník jsem to jinak než nohou nedokázal shodit) a Luky se vzdaloval. Pak spadl i jemu. Jenže než by mě dojel, trvalo by to, a tak jsem se vzdaloval už v jiné skupině. Blížil se Hvozd a já své skupině ujel a jel sám ještě s jendím klukem. Pod Hvozdem jsme zastavili na občerstvovačce, já vyčůral tak litr tekutiny a jal se vysotupat o 400 m výš, bez jediného šlápnutí na zem. V kopcích jsem lidům ujížděl a to bylo dobře, protože jsem postupoval do advanced kategorií, kde jezdci do kopců nezdržují a z kopce někteří dokonce ujedou. Z Hvozdu dolů jsem řval radostí a říkal si, že na taktizování kašlu s pojedu na plnej kotel, protože se snad bajkuje a ne silničářuje, ne?! Takže hurá do toho. Takovýhle výplod optimistismu najde svého kata velmi rychle… stačí I malý kopec. Tacháč jsem neměl, ale na šedesátém až osmdesátém kiláku mi bylo zle. Nejelo to a já echápal dřívější dobrou náladu. Začal jsem přemýšlet o své pozici, ve sjezdech jsem byl mimo, rozptylovat jsem se. Dojela mě zadní skupina. Taky se ozval nečekaný nepřítel - bolest zad, rukou a krku. Právě kvůli tomu jsou dobrá celoodpružená kola a z vlastní zkušenosti vím, že například Salzkammersgut bez celopéra je utrpení.

S touto skupinkou jsme vydžel až do cíle. Chvíli jsem se vozil, ale pak se objevily skryté zásoby sil a začal jsem to patřičně dynamizovat, hlavně z kopce a po rovině, I když tam to nejvíce tahal, a díky mu za to, někdo z rigi-bike na oranžovém asi RBčku. Jak se tahle grupa vejde do cíle, ptal jsem se sám sebe. Od poslední očerstvovačky se začalo regulérně taktizovat. Bývá sklon to nazývat blázněním, blbnutím, ale jde o jendu věc: kdo prvnní protne cílovou čáru. A je to o taktice a taktika jendotlivců může být morálně dost nečistá. Díky šetření sil jezdců by sem ohl celý balík zastavit. Jsou však tací, kteří to táhnou (a to i na úkor vlastní vžkonnosti u cíle). Já to táhnul dost a nešetřil se vzadu. Jarda Stadherr to však vytáhnul ještě více a jel s náskokem 20 metrů ještě s jedním. Přejeli jsme silničku a uviděli ranč. Následoval výjezd podél louky, pak otočka a sjezd do cíle. Do toho kopečka jsem to drtil bez ohledu na vzdálenost. Za horizontíkem byl ale další kopeček a já se málem zastavil. Jarda ujížděl, podél něj běžela asi maminka a povzbuzovala Jardíka. Předjeli mě dva, ale ty jsem dal z kopce a do cíle vjížděl s rukama nad hlavou. A pak se svalil, sedl na rám a civěl do země. Únava obrovská.

Nevermore

Slíbil jsem si tam, že Malevila už nikdy, nikdy v životě. Nebyla to sranda, vážně ne. Posledních deset kiláků bylo peklo. Tělo jelo z ničeho a stejně se zrychlovalo. Bolely mě ruce, záda. Z gelů (aneb vymáčkněte do sebe čtyři zubní pasty) mi bylo blbě. A teď?! Jel bych zas.

V cíli byl Tomáš a vzal mě do kempu do sprchy. Pak jsem s autem zajel nahoru a už relativně čistý jal se čekat na taťku, který to vzal pořádně zeširoka a přijal ve tři hodiny. Mezitím jsem přivítal všechny holky (a Mirka opět těsně před Dádou, to snad není možný! Na XCčkách to jsou sekundy, na stovce pár minut), fotil inspirující ranč, snědl těstoviny, poecal s Viktorem a odvážnou Terezou (slečna našeho věku, co jela kratší trať - “Sjezdy byly vážně v pohodě, užívala jsem si je!”).

Taťka přijel pořádně potlučený, prootže se jak se říká vysekal. Sjezdy na tomhle závodě byly totiž velmi chutbé. Velké kameny, kamenné schody, hliněné boule, stromy, prudké sjezdíky, voda, koryta, koleje. Ale i to se dalo lítat. Mrzelo mě, že závod nevyhráli Češi (dva Němci).

Co ještě napsat, než se mi vybije notebook… pak jsme jeli domů (z Děčína podél Labe stabilně 120 km/h překrásnou krajinou, vážně doporučujji!), což vzalo tři hodiny mého řízení. Potom do hosppody s Evou a Honzou, dvěma to účastníky vlhké Signálky. Spát jsem šel v půl páté a byl tak vzhůru skoro 23 hodin.

Evča jela totiž mimochodem by the way Chebskou signálku… takže hustě. Závodník se totiž pozná podle toho, že závodí.

Zdravím všechny bajkery a přeju jim hodně kilometrů bez zranění.

Kilaři z kraje

51. FIŠER Radovan, HCS GANG 04:39:52 (17. v kategorii)
441. FIŠER Luboš HCS GANG KOSTELNÍ BŘÍZA 06:47:34
154. ZEISEL Viktor ČS MTB MASTERS 05:16:19
152. KOPECKÝ Lukáš TEAM BIKE BŘEZOVÁ 05:15:06
245. ROUSOVÁ Mirka CYKLOSPORT CHEB 05:41:04
260. MOOSOVÁ Dana ZS - COXYS - DOMO TEAM 05:44:26.6
297. KABILOVÁ Martina TRI CHEB 05:53:15.5

Účastníci zájezdu