Radkův zápisník

Den: Neděle 14.05.2006
Čas: 9:00
Místo: Staroměstské náměstí v Praze, téměř 4000 účastníků z celého světa a 42,195 km někde v nedohlednu…

Letošní ročník Pražského Mezinárodního Marathonu se stal asi nejsledovanější sportovní událostí předminulého víkendu a já můžu říct, že jsem tam byl a zvítězil :).

36. km – předávám Radkovi čip a únavou se poroučím k zemi. Řeč je o finále loňského ročníku Juniorského Marathonu, kterého jsem se účastnil jako člen družstva Gymnázia Sokolov, kde bylo mým úkolem uběhnout 4-kilometrový úsek v co nejkratším čase. Protože Juniorský Marathon je součástí Pražského Mezinárodního Marathonu, tak všichni členové naší štafety měli možnost okusit atmosféru onoho velkého závodu. Také jsem ji okusil a bylo mi jasné, že příští rok nebudu na trati jako člen štafety, ale jako jednotlivec, který se pokusí překonat sám sebe. Fotky z Junior maratonu v KV 2004 a 2005 a články z let 2004 a 2005.

Na startu Pražského Mezinárodního Marathonu bylo opravdu těsno. Chytil jsem relativně dobré místo a startem jsem probíhal pouze 30 vteřin po výstřelu. Kucííí opálenýýý už dávno pelášili rychlostí 3:10 na kilometr někde daleko a obrovský dav běžců se valil ze Staroměstského náměstí. Trochu více místa kolem sebe měl člověk až když opustil Pařížskou a pak už jsme míjeli 1.km kde měl jsem na hodinkách 5:20. Na 2.km jsem mačkal 5:05 a další kilometry byly už byli kolem 4:55. Pomalejší začátek byl součástí taktiky a jak se později ukázalo, byl také velkým přínosem. 8.km čas 40:00, což znamenalo dodržení předem určeného tempa 5min na km.

Na osmém jsem si procvičil angličtinu, když jsem se od Nějakého Nora dověděl, že má za sebou už 2 Marathony v Helsinkách, 1 v Praze a 1 v Hong-Kongu (kde prý byl pařák 30 stupňů), ale protože jsem cítil že bych radši trochu rychleji než 5min na km tak jsem se slušně rozloučil, popřál hodně štěstí a nasadil 4:50. Občerstvovačky v tuto chvíli znamenaly pouze trochu vody, iontů a nějaký ten banán, nicméně jsem pro jistotu spolkl jednu tabletu Mg , která měla účinkovat až kolem dvacátého. Na patnáctém se v protisměru objevilo postupně pár kukůů opálených, kteří svýma hubenýma nohama dělali kroky asi kolem 10ti metrů. Tak jsme jim zatleskali a makalo se dál.

I když kolem mne běželo (po celý závod) celkem dost lidí, zjistil jsem, že mi vyhovuje udávat si tempo sám sobě a podle toho se čas pohyboval stále kolem 4:50 - 4 :55. Když jsme se blížili k obrátce na 20km všimnul jsem si vodiče na 3:30 s modrými balónky (mimochodem to byl Miloš Škorpil), který byl tak 0,5 km za mnou. Po obrátce jsem hledal v protisměru známého a tak jsem ani nezaznamenal ukazatele na půlmarathon, 22 km a 23 km, takže tato část mi „uběhla“ dost rychle. Občerstvovací stanice už znamenaly i nějaký to jídlo, pravidelné pití, došlo také na houbičky, které příjemně osvěžovaly a preventivně jsem si dal i sůl - zkuste si hodit do pusy pořádnou špetku soli a poznáte… je to fuj ale prej pak nebudete mít křeče.

Když jsme přeběhli most dostali jsme se na obávaný úsek – dálnice směrem k chuchli (po levém břehu Vltavy, proti proudu), která byla korunována obrátkou na 30.km, který se stal postrachem pro většinu běžců. Na tomto úseku jste mohli mávat akorát nervózním řidičům, kteří stáli v protisměru a byli dopravně omezeni. Od dvacátého jsem si držel svých 4:50 na km a protože sem byl pořád v pohodě tak nebyl důvod zpomalovat. 25. km a v protisměru se objevil černoušek a měl nejmíň sedmimílové boty… Asi byl vychechtanej protože do cíle mu už zbývaly jenom 3 kiláky. (pozn. autora: nakonec to prej vyhrál) Ještě před obrátkou došlo na druhou hořčíkovou tabletu (pro jistotu) a také na Issostar energy müssli tyčinku, kterou jsem odepnul ze zadní části šortek. Vodič na 3:30 byl pořád pěknej kus za mnou, tak jsem chtěl dokončit závod někde před ním…

Po obrátce na 30. km nabral závod poněkud jinou příchuť. Podél trati přibývalo jedinců, kteří protahovali křeče a celkové tempo účastníků závodu trochu polevilo. Byl jsem až překvapen, že držím 4:55 na km a předbíhání mnoha závodníků mi dodávalo sebevědomí. Začal jsem také cítit spodní stranu stehen, která byla namáhána především dopady na tvrdý asfaltový povrch. Na 34. jsem neměl ani chuť se občerstvit a pociťoval jsem krizi. Všiml jsem si vodiče, který byl pár desítek za mnou a ve snaze udržet si odstup neopouštěl jsem své tempo. Po dalších třech kilometrech se už modré balónky míhaly kolem mé hlavy a neděje že se jich udržím při čase 4:45 na km sice žila ale po dalších dvou kilometrech uvadla. Uklidňovala mne jen myšlenka, že do cíle je to kousek – a to je hračka. Poslední občerstvovací stanice = pouze osvěžení v podobě několika houbiček napuštěných vodou. Jednu pěkně dozadu za krk, druhou dopředu za triko a třetí na hlavu. 40. km se blížil stále pomaleji a když jsem míjel velký ukazatel 40 km, došlo mi, že musim makat ještě asi 10 minut, protože Marathon nemá 40km ale 42 a něco… Už bylo jasné, že dokončím v čase pod 3:30, na který bylo směřováno moje tempo 5 min na km (vodič byl holt trochu rychlejší). Jediným motorem, který udržoval můj sen o dokončení Marathonu, byly už jen davy povzbuzujících kolemstojících, kterých vydatně přibylo, se zmenšujícím se počtem kilometrů do cíle.

Opravdu velkého davu lidí, kteří se tlačili u postranních zábran, se dočkali běžci už při míjení Karlova mostu a tam někde také spatřili ukazatel 41km. Jedinečným a nezapomenutelným zážitkem se ale stalo vběhnutí do Pařížské, která ústila do finishe na Staroměstském náměstí. Cílová rovinka, která měřila asi půl kilometru byla plná reklamních transparentů, videokamer, fotoaparátů a hlavně lidí, kteří vás svým potleskem tlačili do cíle. Okolní dav si vysloužil potlesk od samotných běžců, kteří sotva zvedli ruce, ale pokud to vyčerpaní závodníci udělali, tak byli odměněni ještě větším aplausem. Když jsem v takové atmosféře spatřil cíl, vybavil jsem si celý závod a veškeré vynaložené úsilí a dostalo mě to tak, že jsem si musel otřít oči. Proběhnutí pod cílovým obloukem už bylo něco jako osvícení, kdy člověk stane na konci své cesty. Výsledný čas = 3:27:12. Ještě zapózovat fotografům s Marathónskou medailí na krku a rychle k občerstvovačce.

Tam jsem nemohl uhasit žízeň a ani banány či pomeranče nepomáhaly. Zařadil jsem se do fronty na masáž a to čekání se stalo nejhorší částí závodu. Párkrát se mi zatočila hlava a taky jsem si musel sednout, protože mi bylo na omdlení. Od někoho sem si pučil matonku abych se osvěžil, ale cítil jsem se pořád blbě. Vedle se i pár lidí složilo, ale poblíž byl stan záchranky, takže to bylo OK. Masérky měly zlatý ruce a nohám bylo dopřáno trochu relaxace. Pak už jen nechat si vyrýt čas na medaili (pozn. autora: za těžký prachy, ale v takový situaci je to člověku jedno…), vyzvednout věci v úschovně a via kolej v Dejvicích.

Cestou mne však potkala ještě jedna nečekaná událost. Stanice metra na Staroměstský byla uzavřená kvůli poruše eskalátoru, a poté co jsem se vyškrábal po zábradlí zase zpátky na ulici, čekala mne cesta pěšky na další stanici metra. Představte si situaci, kdy po mostě jde několik „normálních“ lidí. Pak si představte ještě dalších pár lidí se startovním číslem na triku jak se drží zábradlí a snaží se tento most přejít… Svou chůzí jsem rozesmál i několik protijdoucích děvčat a mne tato situace taky rozesmála. Úsměv mi ale rychle zvadnul poté, co jsem se dověděl ve vestibulu metra, že tato stanice je také uzavřena z důvodu poruchy eskalátoru… OU ŠIT !!! Na Malostranský ale naštěstí stavěla i tramvaj, která mne dovezla až ke koleji. Na pokoji jsem odpočíval – vitamíny, sladkosti, trocha spánku, promasírování nohou atd. Do menzy jsem DOŠEL – sice po zábradlí, ale jo! Regenerace nakonec proběhla až překvapivě snadně, protože už v pondělí jsem v pohodě chodil a v úterý už jsem byl i vyklusat.

Bylo to možná také celkovou přípravou na Marathon, kterou jsem nepodcenil a už dlouho dopředu jsem zjišťoval co vše je třeba zajistit pro takový závod (vybavení, speciální strava + vitamíny, minerály, občerstvování při závodě, trénink, regenerace po závodě, atd.). Tuto přípravu není dobré brát na lehkou váhu, protože lidské tělo zažije něco jako šok, kdy ze sebe vyždímá vše co jen půjde. Jediným nedostatkem byl trénink sám o sobě. Času málo, a tak jsem byl běhat jen párkrát během 14 dnů před závodem. Poslední tréninková dávka 1,5h - 15km v pátek před závodem také nebyla moc dobrý nápad… V sobotu jsem si ještě vyklusal 4km v rámci Rodinného City Běhu a v neděli po osmé jsem už stepoval na Staromáku.

Závěrem bych chtěl říct, že je to jeden z mých největších sportovních zážitků a úspěchů a ten, kdo se na to cejtí, ať do toho jde, protože na to nikdy nezapomenete a jestli dokončíte tak zvítězíte !!!

Obrázky