Dnes se v Praze běžel maraton, to asi nikomu tady nemusim připomínat. Taková velká běhací akce a já tam byla jen jako divák. A po pravdě, ze začátku jsem z toho byla docela dost smutná. Ale hezky popořadě.
Vstávala jsem v půl šestý ráno, po šesté jsem sedala za volant módního Mondea a dělala jsem řidiče jednomu VIP závodníkovi, aby si nenamohl nožičky před závodem - to je servis, že? Rekordně brzo jsme byli v Praze. Ale ani moje noha urputně mačkající plynový pedál našeho šestiválce až na zem nezajistila, abychom stačili Bodovému Slávkovi. Ta přezdívka proto, že dnes získal za maraton body do ligy a zároveň určitě i trestný body do řidičáku.
Auto odvézt do Kobylis a pak už pospíchat na start. V Pařížský i na Staromáku to žilo a já byla smutná, že jsem socka, co neběží. Odvést kluka z vesnice do startovního koridoru a pak jít zaujmout místo ke startu, mezitim se ještě v tý mačkanici srazit s Kyslíkem a v rámci minimálního prostoru ho líbnout pro štěstí.
Na startovní čáře samej černoch, Hoňa Sokolík nikde! No jakto?! Začla jsem o něj mít strach, že se někde spláchl v ToiToice. Pak start a já nestihla zaregistrovat nikoho známýho. V tu chvíli mi došlo, že bude těžký fotit známý v těch osmi tisících lidech. Jen Martina, která na mě usilovně křičela, mi neunikla. Vlastně, vyfocený jsou asi jen ti, kteří na sebe upozorňovali. Jak jsem furt usilovně hledala v tom kvantu lidí nějakej známej ksichtík, připadala jsem si brzy jako v Matrixu nebo jako ve Vesmíru, když spaceship proplouvá milionama hvězd. Brzy mi začly brečet oči a nebylo to tím, že by mi bylo tak moc líto, že neběžim. Za to jsem byla čím dál víc vděčná, když jsem tak koukala, jak jsou někteří už od třetího kilometru vyflusnutý. Právě na tom třetím kilometru jsem zaujala první pozorovací fotomísto. Stihla jsem Fíšu, kterýmu se závodníci kolem smáli, když jsem za nim zuřivě utíkala, abych ho vyfotila. Jako nechápu, to bylo sprostý. Pak tam byl Pánkoid, vedle toho jsem taky utíkala, protože i jeho jsem málem propásla, po mě převzal štafetu Pánkoid starší, Martin měl vychytanej realizační tým no. A opět křičící veselá Martina.
Pak přesun 11. km. Tam jsem byla výjimečně včas, stihla jsem i první černoušky, stihla jsem se i seznámit se sympatickym fotografem. Bylo to jediné místo, kde jsem stihla vyfotit Honzína - sice běžel hned za černochama, na druhou stranu běžel spolu s nějakou holčičkou, tak nevim, jestli utíkal dobře nebo ne. Kus za nim se objevil Bodový Slávek, který byl zjevně šokován, že na něj někdo křičí jménem, málem zakopl. Vybafl na mě Kyslík, jemuž jsem udělala abstraktní fotku ve stylu čmouhy… těchto uměleckých fotek jsem udělala mnoho. Další mou uměleckou vychytávkou bylo vyfocení prázdného prostoru těsně před tím, než závodník proběhl, případně těsně po tom. Vysvětluji to tak, že jsem do fotografie geniálně zachytila atmosféru panující kolem závodníka. martin na mě musel zase křičet, nevím proč, ale jeho jsem prostě sama nikdy nepoznala. Myslím, že kvůli tomu, jak na mě mnohokrát řval, se odrovnal a bylo mu pak blbě, takže ten čas jsem mu zhoršila já. A opět Martina, nevim, jak doběhla, ale kamarádila se se mnou během závodu nejvíc!
Pak jsem utíkala na 25. km - ne, že bych uběhla 14 km, ale i tak jsem zas chtěla kyčel hodit do Vltavy. Ještě jsem neřekla, že jsem celou dobu táhla Fišiho těžkej baťoh, kterej jsem nezvládla odnést do úschovny, takže i pro mě to byl dnes kvalitní trekingovej výkon. A protože se 35. km křižoval s 3O., přebíhala jsem z mostu dolu a nahoru jak debil a samozřejmě mi většina známých unikla.
Martin si na mě zase zařval, uspořádal si vložený závod s Marcelem Ladkou a vzájemně se pravidelně předbíhali. A taky na to pak oba vypadali. Když jsem to balila, vybafl na mě zpod mostu Fiši a hrubě na mě zakřičel, že chce gel, tak jsem za nim zas musela utíkat, přičemž jsem málem sejmula nějakýho cizince, to Fišiho tak rozveselilo, že mi nakonec i poděkoval a řekl mi Evičko!! Asi už na něj šly mdloby. Kyslík, kterého jsem jako jediného začla poznávat i z dálky díky jeho medvědímu běhu, dělal kraviny i na 30. km. Tady jsem pak ještě nečekaně potkala borce z AK: Hylase, Altschula, Oračka. Znovu Marcel, Martina jsem zase přehlídla, o pět km zpět byla pořád usměvavá Martina (to už jsem jí začla podezřívat z drog) a Milan Roubíček, kterého jsem vyfotila vypnutým foťák (další z mých specialitek).
Chtěla jsem stihnout (S)sokolovskou hvězdu, jak vbíhá do cíle. Utíkala jsem na metro, ale stejně jsem to nestihla. Frajer už byl převlečenej a naštvanej, že nezvládl svůj plán o 10 sekund! Ty sekundy naštvou na těch 42 kilometrech, že?! No já bych se asi zabila, kdybych to běžela těch předlouhých 2:30:10! Kecy, Honza je fakt borec! Honzíne, respekt! Začínám se bát, že tě na tu olympiádu fakt budu doprovázet!
Za Bleskovým Honzou následovali Bodový Slávek, Prostatický Radovan, Čokožravý Kyslík, Neviditelný Martin atd.
No postupně se do cíle nasáčkovali všichni naši zápaďáci a já je všechny obdivuju! Po tom, jak jsem viděla, jak všichni mnohem větší sporťáci než já dopadli, jsem tu možnost, že maraton někdy taky poběžim, asi už zavrhla. Tohle neni nic pro rozmazlený holčičky. Nakonec jsem přeci jen byla naprosto spokojená s úlohou diváka a uměleckého fotografa. Díky přeběhům a báglu na zádech jsem taky potrénovala, i když pravda, že v Mekáči jsem se jako kluci rozšoupnout nemohla, abych zachovala svou kalorickou bilanční rovnici (teď večer se to zvrhlo a pasiva zase vítězí).V týdnu zkusím hambatou masáž, další marný pokus k léčení kyčle, tak třeba si zas někdy vyzkouším roli závodníka i já.
Ještě jednou hip hip hurá všem, co to dnes dali!
