Po potyčce se skíny pokračuju dále v podobném provokativním duchu. Řeknu vám, já mám takový štěstí, že jsem holka. Být kluk, tak chodim denně domů zmlácená.

Byli jsme s Radkem a Palinkem v bazénu (kluci po dlouhym běhu v tom mrazu, já po krupicový kaši) a celej bazén byl obsazenej mladejma hloupejma fotbalistama. “Pyšnili se” stejnýma hnusnýma zelenýma trenkama a připadali si jako fakt velký borci. Nejen, že dělali bordel, ale obsadili kompletně obě vířívky a nehnuli se. Do větší vířivky jsme se nakonec vecpali a protože jsem byla fakt naštvaná, začla jsem si s Palinkem nahlas povídat o tom, jaký jsou fotbalisti tupci (neřekla jsem to samozřejmě přímo). Většina z nich se jen pohihňávala, popř. mi koukali na prsa. Ale ten nejtupější z nich se ozval a otočil se na vedle sedícího a celou dobu mlčícího Radovana. Už podle tónu hlasu tipuji IQ kolem 50: “Hej, vy máte něco proti fotbalu?!” Pak tento šestnáctiletý dutý chlapec pronesl něco o idiotech, tak ho Fíša cvrnknul do brady a řekl mu, ať mlčí. Zase se musim smát, když si na to vzpomenu. A teď přijde to hlavní, fotbalista chtěl být drsný a natřít to Fišimu: “My hrajem fotbal a co ty děláš? Ty se akorát flákáš!”. Tak to už jsme s Palinkem neustáli a museli jsme se smát a smáli jsme se celou cestu domů. Chápete tu absurditu a ten fór, že něco takovýho řekne fotbalová nicka zrovna Fišimu? Takhle to možná až tak nevyzní, ale bylo to vážně hodně směšný.

Přeci jen dnes ještě něco napíšu. Trpim na mrznoucí ruce. Ani nemusí být extra zima a mně úplně žloutnou prstíky, vypadám jak mrtvola. Z Alp jsem se vrátila s omrzlými prsty na rukou i na nohou. A dnes na běžkách mi úplně došla trpělivost a doma jsem hned na netu začla hledat, co s tim mám dělat. Našla jsem fakt super rady. Mám jíst hodně skořice a zázvoru, pít slivovici, nebo si dávat zábal z horkých bylin a soli, taky jsem se dočetla, že jde o nějaký syndrom, který se řeší snad i operací. Každopádně cenu pro nejlepší radu vyhrává názor, že když budu víc sportovat, tak takový problém mít nebudu. (teď jsem chtěla přidat peprné nadávky, ale ovládám se, protože vím, že jsem v dočasné psychické nerovnováze)

Napsala jsem fakt dlouhej článek o tom, jak zase začnu psát na blog a o všem možnym. Povedl se mi, protože mám depku a to mi psaní vždycky šlo. A pak jsem ho omylem smazala. To mě tak naštvalo, že to znovupsaní zase padá.

Jsem řidič ďábel. Dnes pozdě večer jsem vyrobila ukázkový smyk uprostřed sídliště, při čemž jsem vyoutovala protijedoucí vozidlo, který to nacpalo přímo do sněhové závěje. Vzhledem k tomu, že jsem si stihla všimnout, že v onom pochybném vozidle seděli pochybní týpci, ujížděla jsem dál, když jsem viděla, že bez problémů vycouvávají a nic se jim nestalo. Ale ejhle, za chvíli se za mnou přiřítili, předjeli mě a elegantním smykem přede mnou zaparkovali přes celou šíři silnice a vystoupili. Dva skíni, no nevypadali úplně roztomile. Vyhrnuli rukávy a šli ke mně. Tak jsem naprázdno polkla a stáhla okýnko. Dveře jsem už zamknout nestihla.

A víc radši říkat nebudu.

Začínají mě …t (doplňte sloveso dle svého uvážení) všichni, co se neučí a užívaj si sněhu a kamarádů a všeho hezkýho.

Dovolte mi tu alespoň oficiálně prohlásit, že, jakmile dostanu do ruky diplom s písmenky Ing., ve škole už mě nikdo neuvidí. Na nějaký doktorský studium ….

Těšim se, až budu v práci jako všichni říkat něco ve stylu “joo, ve škole, to byly léta, jak já bych to vrátila” (ale nikdo by to samozřejmě nevrátil). Je to stejný, jak s maturitou a tvrzením “je to fraška”. Po bitvě je každej generál.