Po Mallorce jsem byla fyzicky vcelku vyřízená. Dala jsem si dva dny úplnýho klidu a v úterý jsem zase vyběhla. Dopoledne s Radkou ve Varech. Klusly jsme si 15 km, bylo to pohodový, pokecaly jsme, měla jsem moc dobrý pocit. A protože úterní večery patří Nike běhání a taky protože jsem asi blbá, tak jsem v Praze zamířila z Florence rovnou do Stromovky. Přeci jen těch 15 ranních km jsem v nohách lehce cítila, ale říkala jsem si, že nejsem žádnej béčkař z béčka. Převlíkla jsem se v Nike dodávce a půjčila si kouzelný sedmimílový boty, pak mě překvapila přítomnost Martina a po chvilce mrznutí se vybíhalo. Běželi jsme hoďku v tempu půlmaratonu, což je těžko předvídatelná rychlost, když běháme každej jinak. Po dvaceti minutách jsem měla dost, bylo to na mě svižný, bolely mě nohy a štvali mě lidi, který vyběhli úplně čerstvý a dávali okatě najevo, jak je to strašně šnečí tempo. Pár holek to vzdalo, já se držela zuby nehty. Závěrečnej výběh do kopečka mě položil úplně a přišla dost výrazná bolest kyčle.

Následující dva dny jsem se pohybovala celkem s potížema, bolelo to jako čert. V pátek už začlo být lépe a já věřila, že plánovaný sobotní závod ve Kbelích zvládnu. Dala jsem si parádní relax v luxuním fitness wellnes studiu a docela se začla těšit známý závod, známé lidi, chtěla jsem si tam dát pořádně zabrat. V sobotu jsem vstala s velikym předstihem, pěkně jsem posnídala, všechno bylo fajn. Ještě podotknu, že jsem přemluvila rodiče, aby pro mě do Prahy přijeli a spojili to s návštěvou příbuzných, kteří bydlí v místě závodu. Samozřejmě zrovna dnes muselo napadnout sněhu jak… spoustu. No nic, vyrazila jsem obtěžkaná velikou cestovní táškou a notebookem. V Letňanech jsem byla za chvilku, pak busem do Kbel. Jeden bus mi ujel před nosem, neva, času dost. Bohužel na tenhle konec světa busy moc často nejezdí. Další nepřijel vůbec a to už bylo zle. Pořád jsem doufala, že to i tim dalším stihnu, ale ten měl zpoždění deset minut. Bože, to ty pražáky tak vyřídilo pár centimetrů sněhu?! Za těch 45 min čekání jsem hrozně vymrzla. Částečně jsem se převlíkala v busu, lidi na mě zírali jak na blázna, byla jsem odhodlaná vyběhnout i nějakou tu minutu po startu, pak jsem byla odhodlaná běžet i v džínách, který jsem jediný nepřevlíkla. Do Kbel jsme přijeli asi 7 minut po desátý, to už bylo hodně. Tečkou bylo, že autobusák nezastavil na zástávce, protože měl rozbitý zastávkový tlačítko. Vystoupila jsem psychicky odrovnaná bůhvíkde oblečená napůl do běžeckýho, takže jsem začla zase mrznout. V dálce jsem viděla policajty, který organizovali dopravu kvůli závodu. Nějakou ulicí jsem se sunula někam, kde jsem tušila start. To už se mi po tvářích začly koulet slzy. Bylo mi zle, byla mi zima, táhla jsem tu blbou těžkou tašku, byla jsem zklamaná, naštvaná a smutná. Našla jsem start, kde právě hlásili, že závodníci jsou v polovině tratě. Nevěděla jsem co si počít, jen jsem tam tak stála a mrzla. Když do cíle dobíhali první, přijeli naši, naložili mě do auta a odvezli k tetě. Ta do mě nalila asi 5 panáků jablíčka, nacpala mě zákuskama a to bylo asi to jediný, co mi mohlo aspoň trochu pomoct. Z vedlejší ulice jsem slyšela moderátora závodu, tak jsem jedla a pila dál. Oni tam hubnuli v mrazu, já tloustla v teple, úžasný! Díky, příteli Jeltzine, pomohls!

Kvůli závodu jsem nejela v pátek domů za nemocnym pejskem, donutila jsem rodiče, aby pro mě jeli v kalamitě do Prahy, přemluvila jsem několik lidí, aby tam se mnou taky závodili… bylo toho hodně, co bylo úplně špatně. Byl to pro mě poslední závod před půlmaratonem, takže zkouška nevyšla.

Co závěrem říci kromě toho, že tohle se může stát jen mně… Inu, na Mallorce jsem makala jak blbec, tenhle týden jsem všechno namakaný zase ztratila. Ještě, že v tom nejsem sama - Fiši dělá tenhle týden úplný prd a ani z toho neni v takový schíze jako já.