Ač jsem se dnes vrátila z práce dost pozdě, výrazně unavená a zdravotně postižená, jediná sms mě tak strašně nakopla, že jsem musela ještě aspoň lehce vyběhnout. Martin mi psal, že nasštvání se má vyběhávat (podotýkám, že Martin nedávno běžel maraton), tak jsem to zkusila a jako nic moc efekt.

Vyběhla jsem poprvé okusit dráhu, kterou máme u školy. Z okna vypadala tak velká… ale musím se přiznat, že nemám odhad na velikost a často se mi stává, že věci původně působící jako velké se v realitě ukážou býti maličkými. Je to asi dvoustovka (to “asi” je na místě).

No ale proč blbnu na minidrázičce, když mám za rohem Botanickou i Stromovku? Protože domácí dráha v Sokolově už není pro mě, tak hledám novou. Abyste tomu rozuměli… no tomu stejně neporozumíte. Jej, já zuřim! Najde se nějaký tým, který mě draftuje?

Na dráze jsem chvilku kroužila, než se mi tam začla motat hlava. Pak jsem udělala malý okruh po Bohnicích a to byste nevěřili, jak je tady uklidňující atmosféra… jakoby se antidepresiva a jiné uklidňující medikamenty vznášely ve vzduchu. A i tak jsem doběhla dom stejně naštvaná, jako jsem vybíhala, chjo.