Konečně se objevila fotografie, kde je celý náš tým. Kdo nás všechny jako první identifikuje, vyhrává čokoládu!

 Aneb vzpomínka na hit našeho mládí - Kde je Wally

Přemýšlím, jestli jsem někdy zažila zábavnější závod než tenhle… A asi ne. Další pražský počin od Nike - závod čtyřčlenných štafet na Letný. A dostala jsem se do dream teamu se jménem Čokoláda ve složení Jan Hustey Sokol, Jiří Kyslík Kysel, Martin Mmister Pánek a Eva Troska Roudnická.

Počasí se vydařilo dokonale, na start dorazilo 30 týmů a Nikovci pouštěli super závodní hudbu. Skvělá atmosféra a já začínala mít po hodně dlouhý době trochu nervíky, protože u štafety je vždycky ten průšvih, že to nezkazíte jen sobě. A vzhledem k výkonnosti mých týmových kolegů bylo jasný, že ten kazič budu zase já. Všichni čtyři jsme byli po výživných víkendových závodech, dva z nás navíc ještě zdravotně trochu postižený. Nebyla jsem teda úplně nadržená na běh, ale jakmile se odstartovalo, na veškerou bolest jsem zapomněla.

První vyběhl Pánkoid a já měla utíkat druhá. Fuj, no já byla nervozní, Ale hráli skvělou hudbu, tak jsem si stihla ještě zatancovat. A pak se najednou objevil dřív, než jsem čekala (v první pětce), tak jsem se nestihla nervit z předávky a už jsem utíkala. Vůbec jsem netušila, jak se má běžet 1500 m - nikdy jsem to neběžela. Funělo mi hned od začátku na záda několik chlapíků, kteří mě samozřejmě záhy předběhli. Štvalo mě to, ale věděla jsem, že mám prostě pohlavní znevýhodnění a pořád jsme na tom nebyli úplně zle. V závěru mě začala předbíhat nějaká holka a to mě teda rozčílilo. Mrcha zrzavá! Ale nedala jsem jí to zadarmo. S radostí a nadějí jsem předala kolík Kyslíkovi a měla jsem docela dost. Kyslík se Sokolíkem měli za úkol stahovat moji ztrátu. Kyslík předběhl asi všechny kolegy těch, co předběhli mě. Borec! V cílový rovince jsem ho viděla poprvé, kdy při běhu nedělal blbosti a nemával s úsměvem na všechny strany. Nebudete mi věřit, ale vypadal soustředěně a makáčsky, no nevídané! No a teď přišla na řadu naše hvězda. Sokolík nahodil trysky a vybombil. Vypadal nejvíc běžecky ze všech lidí tam. Běžel skvěle. Za polovinou svý trati už měl na dohled třetího, kterej začal vypadat, že umře. Bohužel už byla ta trať moc krátká a Honzajs ho nestihl předběhnout, stačilo pár desítek metrů navíc a natrhl by mu kulky, to bylo všem jasný. Nebo by stačilo, kdyby hošani nevzali do týmu holku! Osudová chyba.

Takže jsme skončili čtvrtý. O 8 sekund. Na jednu stranu škoda, na druhou úspěch jako bejk. Dostali jsme Nike tričko a užili si (nebo aspoň já) super večer. Endorfiny mi ještě teď dopřávají feťácky orgasmistický pocit. Tak příště zase! Kurňa, být v takovym týmu, to je motivace k běhání jako fík! Doporučuju všem holkám!

Zase mi přeskočilo. Po letošnim totálnim tréninkovym i závodnim výpadku, kdy šla moje kondice těžce dolu nejdřív kvůli zdraví, pak kvůli škole a práci a následně kvůli lenosti, jsem se na poslední chvíli rozhodla, že pojedu Artamona. Řekla jsem si, že na takovej závod jezdí i úplní hobíci, důchodci a že prostě nemůžu být poslední, tak co. Nechala jsem se odvézt na Březovou, kde mi hned Radek vynadal, že jedu pozdě. Asi nechápu závodnické důvody, proč se na startu stresovat už hodinu předem. Podle čísla jsem měla startovat úplně zezadu, kde postávali takoví docela loseři. Chvíli jsem přemýšlela, jestli už jím taky jsem a dospěla jsem k tomu, že asi jo, ale stejně nechci startovat z posledního místa. Tak jsem se vetřela o stovku závodníků blíž. Po startu, kdy mě dav hrnul rychleji, než bych chtěla, jsem toho litovala. Projela jsem známými festivalovými zákoutími a jelo se po silnici jako kdysi. Pak trať ostře zahnula do lesa a do prudkýho krpálu a já se propadala startovním polem níž a níž. Opravdu jsem se bála, že to dneska neujedu. Ale k mému velkému překvapení mi to začalo vcelku slušně jet. Až jsem si chvílema říkala, že mi to jede podezřele dobře na to, že mám letos najeto s bídou tak 400 km. Začala jsem předjíždět, dokonce i do kopců, ale nejvíc ze sjezdů. Lítala jsem jak ďábel , štvali mě pomalíci se smrtí v očích a s křečovitě zmačknutými brzdami. V tu chvíli jsem na sebe fakt byla pyšná, říkala jsem si, že i Radek by mohl být, ale to jsem hned zavrhla, když jsem si vzpomněla na všechny jeho pohrdavé posměšky nad mojí jízdou ze sjezdu.

Strašně jsem se těšila na první občerstvovačku, pila jsem víc než kdy jindy. Pamatovala jsem si z předloňska, že ta první byla někde kolem desátýho kiláku. Pití docházelo, občerstvení pořád nikde. Zeptám se týpka, kterýho jsem předjížděla (zase do kopce, no nechápu!), kolik jsme ujeli a kdy bude jídlo. Prej až na dvacátym (šokoval mě!), což už je za 4 km (šokoval mě ještě víc!). Tak já ujela 16 kopcovitejch a nic to se mnou neudělalo, paráda, to mi dodalo energii. Na občerstvovačce mi zase spadlo sebevědomí, když už dolívali poslední ionťák! Sakryš, přece nejsem mezi posledníma! Za trest jsem jim tam vyjedla nektarinky, do kapsy strčila banán a dvě Deli. Já blbec, v kapse to jen překáželo, čas sníst to nebyl a na další občersvovačce jsem to tajně zas vyndala.

Jelo se mi skvěle, kolo šlapalo jak hodinky. Můj Mongůs, můj veterán, můj brouk, zase jsem se do něj zamilovala. Namakal se stejně jako já, po cestě jsme si povídali. Jako bychom oba tenhle závod vstali ze sportovních mrtvol.

Další kolega, kterého jsem předjížděla, mi prozradil, že na 38. km bude nějakej brod. Nadávala jsem si, že jsem nenastudovala popis trati. Tak si tak jedu a najednou řeka jako kráva, to snad musela být minimálně Ohře. Před řekou dva chlapíci, co na mě křičí, že mám najet na prostřední panel a pořád rovně, jinak tam zahučim. Vůbec nebyl čas přemýšlet, tak jsem se nadechla a připravila na plavání. K mému šoku jsem to projela, po kolena ve vodě, ale aspoň se osvěžil můj nejlepší kámoš Mongůs a sundal ze sebe nánosy bahna.

Najednou cedule 40. km, únava se začla hlásit a kopec nahoru byl prudší a prudší. A od tý doby začlo trápení. Myslela jsem, že mi prasknou stehna, i když jsem ťapala na 1-1. I tak jsem ještě předjela velkou slečnu v růžových elasťákách (v tu chvíli mě jen napadla módní poučka - růžovou při velkym zadku nebrat). Dupala jsem pořád, ale bylo mi už fakt zle. Občerstvovačka na 45. km je k ničemu, tam už stejně všichni jen lámou panáky. Věděla jsem, že už mám pro tentokrát vyčerpáno. Známá trať z prvního Bahna, lehký uklouznutí u rybníčka a zase trápení do kopce. Potom mi při prudkym stoupání podjelo kolo a já musela potupně sesednout a tlačit. Jakmile jsem stoupla na nohy, připadala jsem si jako ochrnutá a chtělo se mi opravdu brečet, jak nešlo chodit. Věděla jsem, že tady ztrácim další a další minuty, ale fakt to nešlo. Pak už mě čekal jen kopec dolu, což bylo ale další utrpení, protože už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem se sotva držela řidítek. Na závěrečný rovince po silnici jsem do toho chtěla ještě trochu dupnout, ale cítila jsem, jak přichází křeče do stehen, tak jsem to doťapala do cíle a chtěla umřít.

V cíli sesednu z kola a skoro nemůžu stát. V tom přímo kolem mě projde Radek a ani si mě nevšimne. Pak se vrátí a je celej vysmátej. Nechápe, co řešim, proč se nesměju. Později mi sdělí, že na mě teda už přes hodinu čekal, kde se jako flákam. No to se mi udělalo ještě hůř. Prostě totální pohrdání, takovejhle závod přece ujede každej, tak co si hraju na unavenou.

A na závěr shrnutí: trať byla prvních 40 km krásná, posledních deset pekelná. Chyběla mi občerstvovačka na desátym km. Někteří brigádníci po trati byli totálně hloupí a nic nevěděli, to mě deptalo. Hrozně se mi líbil velkej výběr jídel v cíli. Předloni jsem měla čas 3:04, letos 3:26 - docela propad, ale čekala jsem to mnohem horší. Měla jsem krásný narozeninový číslo 494 a moje kolo je to nejlepší kolo na světě, má city, nechci jiný!

A teď můj závod v bodech:

10. km - ten rozjezd šel ztuha, ale pomalu se do toho dostávám, nevim, jestli budu moct jet ještě po závodě 25 km domů

20. km - jedu jako ďábel, přeci jen zkusim trochu závodit, na vymodlený občerstvovačce se naperu jídlem a pak makám, domů v pohodě dojedu, mrzelo by mě, kdybych jela autem

30. km - tyjo, pořád super, jede mi to, předjíždim ženský i chlapy, sjezdy i výjezdy skvělý, jen na rovinách jde vidět moje tréninkový manko, těšim se na cestu domů na kole

40. km - tak jako jde to, ale už by se mohl objevit konec, cesta domů na kole bude hodně pomalá a dlouhá

50. km - kde je ten blbej konec?! brigádníci jsou tupci, co neví, kde je cíl! bolí mě úplně všechno! domů v žádnym případě nedojedu na kole! jediný, co teď chci je, aby mě v cíli Fiši obejmul, odnesl z kola a řekl, že jsem borec a že takovýhle závody přece nejsou nic pro mě…

Tak 45. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary skončil. Ojoj, opět mi z toho neni úplně dobře. Letošní ročník byl jinej, zdálo se mi, že je míň lidí a že neni taková noční zábava jako loni. Šlehla jsem si brutální infuzi večírků, alkoholu a společenského života na dlouho dopředu. Nohy mám z vysokých podpatků odrovnaný víc jak z půlmaratonu. Málo spánku, alkohol, cigarety a přežíračky na půlnočních rautech, kvůli čemuž jsem ztloustla a zhoršila se mi pleť. A přesto všechno festival miluju a mám tradiční každoroční depresi z konce.

Co mi festival dal? Moc. Opět. Ve všech ohledech.

Co mi festival vzal? Telefon. Má krásná Nokia byla utopena v konvici s mlékem (kdyby aspoň v alkohole, ale v mlíce? trapný!). Takže místo festivalového notebooku (a můj Dell je stejně lepší) si budu kupovat nový telefon. Jsem teď hrozně nadšená do BlackBerry, kterou má na festivalu každej, ale třeba stihnu být rozumná, než jí koupim a vyberu si praktičteji. Rozumnější možností je pak Nokia E72.

14 dní jsem se pohybovala v luxusnim prostředí (podotýkám, že klimatizovanym, takže to počasí, co teď panuje, mě naprosto šokovalo a odrovnalo!) mezi bohatými, slavnými, vlivnými. Po příjezdu domů jsem se natáhla na zahradu do stínu a na pár hodin usnula zamotaná do svýho ohromnýho psiska, který taky bylo letos v jeden večer hvězdou festivalu. Je to schizofrenní pocit přejít z festivalového do normálního života. Vybaluju svůj megakufr plnej hadrů, který v Dolnim Rychnově nikdy ani nevytáhnu ze skříně, vybaluju úplatky, co jsem nafasovala a je mi zvláštně. Ale neni to tak depresivní jako minulý rok, čeká mě toho teď hodně.

A co byly pro mě stěžejní momenty 45. ročníku. Opening party, kterou jsem fyzicky nezvládla a byla jsem nucena jí ukončit dřív, než jsem chtěla a za poměrně nesympatických podmínek. Další vzrůšo byl příjezd Juda Law a spolu s nim návštěva hyper super oslavy narozenin Jirky Macháčka, o který toho trochu bohužel prosáklo i k novinářům. Oslava byla úžasná, koncentrace českých hvězd na metr čtvereční maličké vinárny Bokovka veliká. A třetím vrcholem byl Closing, který začal tak nudně, až jsem začala propadat panice. Nakonec se to zvrhlo v úžasný zakončení festivalu protažené až do rána bílého. Nekonečné tancování na americkou kapelu “He is my brother, she is my sister”, pak na osmdesátý a devadesátý léta. No boží! Loučení se štábem dokonalý. To se nedá popsat.

Ale krásných momentů bylo mnohem víc. Mám ty nejlepší šéfy, díky nimž je všechno jednodušší a lepší. Mr. Bartoška je borec největší, smekám před nim. Vlastně celej organizační tým je super. Achjo, co já teď budu dělat…

No jo, co budu vlastně dělat? V srpnu jdu ještě pracovat pro festival do pražské kanceláře, dodělávat nějaký zpětný záležitosti. Na konci srpna oženim bráchu a pak… no Bůh ví. Já tušim, ale nechci nic prozrazovat.

Mějte se nádherně, užívejte si prázdniny, přežijte to horko. Já jdu s čoklíkem do přírody rozchodit svoji zamilovanost do festivalu a své krátkodobě nabyté snobství.

Představte si následující situaci:

Jste dítě, které věnuje svou maximální možnou dětskou lásku své oblíbené hračce. Přijde jiné dítě, které se před dospělými tváří jako anděl a vaši hračku vám rozbije. Pobrečíte si, jdete za tatínkem a ten vám řekne, že to půjde nějak opravit. Hračka sice už nevypadá jako dřív, ale jste rádi, že ji máte. A v tom znovu přijde to zlé dítě a hračku nenávratně rozmlátí. A nikdo mu nic neřekne, naopak vy dostanete na zadek, že lživě žalujete na toho učiněného andílka…

Co uděláte v takové situaci?

Podle mé nepublikovatelné odpovědi by mě asi každý psychiatr poslal do blázince, ale já tak nesnášim nespravedlnost…