Dnes začínám s léčením ze závislosti a už teď je mi zle. Chce to úplnou změnu zaběhlého životního stylu. Musim si najít nějakou úplně jinou činnost, abych tak moc nemyslela na absťák. No to jsem netušila, že to se mnou došlo až sem… Držte mi palce!
Po Mallorce jsem byla fyzicky vcelku vyřízená. Dala jsem si dva dny úplnýho klidu a v úterý jsem zase vyběhla. Dopoledne s Radkou ve Varech. Klusly jsme si 15 km, bylo to pohodový, pokecaly jsme, měla jsem moc dobrý pocit. A protože úterní večery patří Nike běhání a taky protože jsem asi blbá, tak jsem v Praze zamířila z Florence rovnou do Stromovky. Přeci jen těch 15 ranních km jsem v nohách lehce cítila, ale říkala jsem si, že nejsem žádnej béčkař z béčka. Převlíkla jsem se v Nike dodávce a půjčila si kouzelný sedmimílový boty, pak mě překvapila přítomnost Martina a po chvilce mrznutí se vybíhalo. Běželi jsme hoďku v tempu půlmaratonu, což je těžko předvídatelná rychlost, když běháme každej jinak. Po dvaceti minutách jsem měla dost, bylo to na mě svižný, bolely mě nohy a štvali mě lidi, který vyběhli úplně čerstvý a dávali okatě najevo, jak je to strašně šnečí tempo. Pár holek to vzdalo, já se držela zuby nehty. Závěrečnej výběh do kopečka mě položil úplně a přišla dost výrazná bolest kyčle.
Následující dva dny jsem se pohybovala celkem s potížema, bolelo to jako čert. V pátek už začlo být lépe a já věřila, že plánovaný sobotní závod ve Kbelích zvládnu. Dala jsem si parádní relax v luxuním fitness wellnes studiu a docela se začla těšit známý závod, známé lidi, chtěla jsem si tam dát pořádně zabrat. V sobotu jsem vstala s velikym předstihem, pěkně jsem posnídala, všechno bylo fajn. Ještě podotknu, že jsem přemluvila rodiče, aby pro mě do Prahy přijeli a spojili to s návštěvou příbuzných, kteří bydlí v místě závodu. Samozřejmě zrovna dnes muselo napadnout sněhu jak… spoustu. No nic, vyrazila jsem obtěžkaná velikou cestovní táškou a notebookem. V Letňanech jsem byla za chvilku, pak busem do Kbel. Jeden bus mi ujel před nosem, neva, času dost. Bohužel na tenhle konec světa busy moc často nejezdí. Další nepřijel vůbec a to už bylo zle. Pořád jsem doufala, že to i tim dalším stihnu, ale ten měl zpoždění deset minut. Bože, to ty pražáky tak vyřídilo pár centimetrů sněhu?! Za těch 45 min čekání jsem hrozně vymrzla. Částečně jsem se převlíkala v busu, lidi na mě zírali jak na blázna, byla jsem odhodlaná vyběhnout i nějakou tu minutu po startu, pak jsem byla odhodlaná běžet i v džínách, který jsem jediný nepřevlíkla. Do Kbel jsme přijeli asi 7 minut po desátý, to už bylo hodně. Tečkou bylo, že autobusák nezastavil na zástávce, protože měl rozbitý zastávkový tlačítko. Vystoupila jsem psychicky odrovnaná bůhvíkde oblečená napůl do běžeckýho, takže jsem začla zase mrznout. V dálce jsem viděla policajty, který organizovali dopravu kvůli závodu. Nějakou ulicí jsem se sunula někam, kde jsem tušila start. To už se mi po tvářích začly koulet slzy. Bylo mi zle, byla mi zima, táhla jsem tu blbou těžkou tašku, byla jsem zklamaná, naštvaná a smutná. Našla jsem start, kde právě hlásili, že závodníci jsou v polovině tratě. Nevěděla jsem co si počít, jen jsem tam tak stála a mrzla. Když do cíle dobíhali první, přijeli naši, naložili mě do auta a odvezli k tetě. Ta do mě nalila asi 5 panáků jablíčka, nacpala mě zákuskama a to bylo asi to jediný, co mi mohlo aspoň trochu pomoct. Z vedlejší ulice jsem slyšela moderátora závodu, tak jsem jedla a pila dál. Oni tam hubnuli v mrazu, já tloustla v teple, úžasný! Díky, příteli Jeltzine, pomohls!
Kvůli závodu jsem nejela v pátek domů za nemocnym pejskem, donutila jsem rodiče, aby pro mě jeli v kalamitě do Prahy, přemluvila jsem několik lidí, aby tam se mnou taky závodili… bylo toho hodně, co bylo úplně špatně. Byl to pro mě poslední závod před půlmaratonem, takže zkouška nevyšla.
Co závěrem říci kromě toho, že tohle se může stát jen mně… Inu, na Mallorce jsem makala jak blbec, tenhle týden jsem všechno namakaný zase ztratila. Ještě, že v tom nejsem sama - Fiši dělá tenhle týden úplný prd a ani z toho neni v takový schíze jako já.
Tak jsem doma z Mallorky. A jsem najednou nečekaně smutná. Ale proč? Vždyť už jsem se těšila domů. Unavila jsem se tam ažaž, dýl už bych sportovat nezvládala. Tak co mi teď tak chybí?
Asi ten návrat do reality. Místo plážovýho písku bláto. Místo mikiny a tenisek zimní bunda a kozačky. Místo plánů, jak další den sportovat, plánuju odjezd do Prahy do školy. Místo hádek s Fišim jsem v takovym divnym klidu…
Celkový dojem z výletu: výborný. Chtěla jsem tu popsat všechno, co se mi nezdálo, ale teď už se mi nějak nechce.
Přátelé, přišel čas se rozloučit, dnes v noci odjíždím na letiště do Mnichova, odkud letím na Mallorcu. S Fišim! Fiši sepisuje závěť kvůli sportu, já sepisuju závěť kvůli Fišimu.
Fiš bude sportovat, já budu psát diplomku (má dost pršet, tak schválně, komu to půjde líp). On tam bude hubnout, já tloustnout. On se tam hodlá unavit, já odpočinout.
Co z toho všeho vyplývá? Ojojoj.
Dnes jsem se odhodlala ke svému prvnímu závodu na běžkách (zatím přemýšlím, zda mám napsat “zároveň i poslednímu”). A abych si to moc neujednodušila, vyslyšela jsem našeptávání zlého skřeta a jela jsem místo plánované 10km trati rovnou 21 km. Důvody byly dva - zaprvé jsem nechtěla na skřeta Fíšu moc dlouho čekat v tý zimě (jel 42 km a přece jen ještě neni tak dobrej, aby to jel stejně dlouho jako já 10) a zadruhé jsem chtěla rychle zhubnout, abych se mohla večer bez výčitek přežrat (zítra mi začíná semestr, tak jako na protest).
Přijeli jsme na Božák chvilku po devátý (prezentace do devíti), protože jsme nahoru na kopec vyjížději na neutrál, popř. na benzínové výpary (ve Varech benzínu ještě na 70 km, v Jáchymově na 0 km… aneb Veř německýmu autu!). Nicméně přihlásit jsme se stihli, já teda nakonec do kolonky trasy napsala tu delší a dostala jsem asi za odměnu lepší startovní tašku než Fišiman. Při cestě zpět do auta jsem se rozsekala na chodníku, a to jsem ještě ani neměla na nohou lyže. A Fiši si samozřejmě nejspíš čůrnul smíchy, jak jinak.
Pak přišlo na řadu mazání. Mistr si nechal lyže profesionálně namazat, zatímco mně plácnul na lyže cosi, co ani nevěděl, co to bylo, jak to bylo staré. Oblíkla jsem si veškeré oblečení, které jsem měla a vydali jsme se na start. U prvních stromů jsem smRádka ztratila, chlapi to maj s tím čůráním jednodušší. Ale jak to mám vyřešit já? Do startu 15 min, tak jsem si řekla, že sundám lyže a zaběhnu do lesíka. Ale ejhle, sundám jednu lyži a jak šlápnu na zem, propadnu se metr hluboko. Takže takhle ne. Tak jsem se vydala do lesa i s lyžema a dál to radši nebudu popisovat, snad jen jedním slovem: mentál.
Rychle na start mezi stovky lidí, pár známých se tam objevilo a začla přemýšlet o tom, že jsem 21 km v kuse asi nikdy neujela. Po startu mela a asi po deseti sekundách už jsem byla sama, mohla jsem se kochat. V tu chvíli zjišťuji, že na píchačku dneska nepojedu, páč to nejde. Dalším zjištěním je, že mazání je fajn v tom, že když jedu do kopce, tak nepodkluzuje, bohužel však neklouže, ani když jedu z kopce. Ojoj. První závod v mém životě, kdy mi to jde do kopce líp jak z kopce.
Tak si tak nějak kloužu, mám kolem sebe skupinku pomalíků, kterých se plánuji držet co nejdýl a mám radost, že zdaleka nejsem poslední. Za pár kilometrů se trať dělí, na jednu stranu 40 a 10km trasa, na druhou 20. Jedu tedy směr dvacka a najednou jsem sama. Všichni pomalíci jeli vedle. Sakra práce. V tu chvíli mám ale ještě dost sil a tak žhavim další motor a dojíždím grůpu přede mnou. Jsem na sebe pyšná. Následuje delší sešup dolu a všichni mi ujíždějí, ač nic nedělají a já makám jak vůl. Pod kopcem znova zapínám turbo a dojíždím dva chlapíky. A takhle nějak se to opakovalo celý závod s tím, že turbo časem přestalo fungovat.
Občerstvovačka se objevila dřív, než jsem čekala. Príma, první desítku už mám za sebou, jsem ráda, že jsem jela delší trasu. Pokecám se sympaťákama, co tam postávají a z chlápka, co jede celou dobu přede mnou, se snažím dostat, jak na tom je a sdělujem si, jak oba jedem vycházkově a na pohodu. Voe, ale já jedu na krev! Od občerstvovačky, která mě mimochodem zklamala (jen teplý nápoj Enervit), už se jede znatelně hůř. Od patnáctýho kiláku už je to vyloženě na prd. Každýho pořadatele se ptám, jak je to ještě daleko do cíle, první říká pět, po pár kilácích potkám dalšího a ten říká 7, ujedu sedm a hledám cíl a týpek ve vestě na mě s úsměvem, že už jen tři. Toho už jsem chtěla zabít hůlkou. Jsem totálně vyšťavená, ruce už necítím. A najednou vidím v dáli velký shluk lidí a pořadatelů, nějaké cedule - parída, konečně cíl! Cílová rovinka má tak 200 m, dávám do toho všechno, dostávám ze sebe poslední zbytky sil! Už jen pár metříků a v tom mi paní ve vestě ukazuje doprava a neeeeee… to nebyl cíl, jen zatáčka, za kterou se na mě směje další krpál. Poprvé se mi chtělo lehnout do příkopu a plakat. Rezignovaně se sunu do dlouhého kopce. Pán přede mnou hodil brutální tlamu, zahučel hlavou do metrové závěje, sám z toho má skoro záchvat smíchu (pasuji ho na jediného sympa spoluzávodníka).
Opravdický cíl pořád nikde a já už nemám sílu na nic. Trénující holčina mýho věku, která už podle oblečení lyžuje asi drobet líp než já, mě povzbuzuje a říká, že už bude konec. Přeci jen jsou na Božáku i hodný lidi. Poznávám cílovou louku, ale ten blbej cíl furt nic! V tu chvíli přede mnou začne cosi křičet nějakej Němec a skáče u toho a pak jakoby se kolem mě přehnal kamión, skoro mě to odfoukne. Zaostřím a vidím, že to je první závodník 42km tratě. Ještě, že to neni Fiši! Ale stejně je to trapný, nandal mi to na posledních desítkách metrů. I proto si mě v cíli nikdo nevšímal, ale to mi bylo jedno. Vrhla jsem se na stánek s ovocem. Většinu jsem jim toho snědla. Pak jsem se došourala k autu, převlíkla se, čapla foťák a šla vyhlížet čilou rybku Fiš. No zase až tak čilá nebyla. Stojim tam v cíli s přimrzlým ukazováčkem na spoušti foťáku, přijíždějí dědulové v elasťákách předkomunistické éry a Rado pořád nikde. A už - závodník s nohama nejvíc do X a rampouchem nad uchem. Dojel a vypadal, že má dost, ale to už teď zase nepřizná. Říkal, že měl tak unavený ruce, že by s nimi ani nezvládl… No, radši nic. Vrhl se na ovoce jako já, ale nesnědl ho tolik. Pak hned na těstoviny do stanu a pak málem umrzl. Zase cesta k autu, přihlížet jak se exhibicionista komplet převlíká a dohodnout se (chybně), že zůstaneme na tombolu (se třemi cenami na osm set závodníků).
A to je asi tak všechno. Na svůj první styk s běžkařskými závody jsem se sebou vcelku spokojena, protože jsem jela bez zastávek a první půlku i celkem svižně. Kdyby to mělo o 5 km míň, bylo to perfektní. Asi to neni dobře, když uběhnu půlmaraton na suchu rychleji (ale přitom dost pomalu) než na běžkách, co? Achjo.
